Nemám ráda angličtinu

    Strávila jsem dva překrásné, slunné víkendové dny u televize. Kvůli Obamovi.  Líbí se mi, je to frajer. Má charisma. Vzdala jsem to až při třetím opakování jeho projevu.

    Začala jsem si všímat pro změnu komentátorů. Vlastně jen jednoho, Václava Moravce. Taky frajer. Pohotový, připravený, s příjemným hlasem a vytříbeným jazykem. Něco mi však začalo vadit. Ta jeho zájmena. Onen Nuselský most, ona podepsaná dohoda, ona limuzína. Je to ještě česky? Vzala jsem tužku a papír. Za každé jeho nepřirozeně použité zájmeno jsem udělala čárku. Brzy byl papír počárkovaný. Někdo používá jako berličky třeba : pravda?, že ano?, eee, Václav Moravec zaměnil ten ta to za onen, ona, ono. A už se po něm někteří kolegové opičí. Že by se inspiroval u nyní moderního jazyka, který používá zájmena u každého podstatného jména?  Kde zůstala naše klasická čeština?

   Nemám nic proti sjednocené Evropě, ani proti cizím jazykům. Ale už těžko se smiřuji s absencí slovenštiny v médiích. Současné děti už našim bratrům nerozumí. Stačilo pár let. Ale jak se dá v češtině vyjádřit například „medulienka"? Ráda bych si poslechla krásnou francouzštinu, třeba jen v šansonech Edith Piaf. Vadí mi, když našeho Ježíška nahrazuje Santa Klaus, sotva jsme vypudili dědu Mráze.  Bojím se zapnout televizi, kde na mne na každém kanále míří pistole a teče krev z amerických akčních filmů.

   Učme se cízím jazykům, ale hýčkejme si svoji češtinu. Možná, že brzy nám tu nezůstane nic, než ten jazyk. Já vím, že stejk se píše steak. Možná steack. No a?  Když  se můžeme mýt v lavóru, nosit vodu v kýblu, pít kafe, skládat puclíky, lepit dekupáž, o víkendu chodit na túru, pak si dát pedikůru či manikůru, auto dát do garáže, tak proč ne stejk? Už jsme si počeštili spoustu cizích slov. A nyní možná nastal čas, poangličtit si češtinu. Jsem proti.

   Navzdory osvícencům se u nás kdysi vžily germanismy. Dáme si šnycl, sháníme šmajchlcimru, hergot, večer jdeme na šláftruňk. Rozčiluje mne, když někdo vysloví „išias" a přitom je to slovo z latiny, která nečte „sch" jako „š". Takže zapamatujte si - bolí-li vás záda, máte ischias. Vyperete-li košili, dáte ji uschnout, nikoliv ušnout.

   Další lahůdka. Dodnes jsem nepochopila,  proč  na závěr české reklamy,  k tomu v české televizi, zazní na závěr výčtu předností uváděného výrobku slogan firmy v angličtině. Nerozumím tomu. Zvedá mne to ze židle a vracím se spokojeně až když zaslechnu, že „kenekting pípl". Sláva, ještě žije, když pípl. Není to moje chyba, že jsme ve škole neměli angličtinu. Rozhodně bych lépe rozuměla počítači, který mi tvrdohlavě dává povely, kterým nerozumím.

   Naše děti vylétají ze školy bez slušné slovní zásoby. Poslouchejte, jak telefonují. Pár holých vět, proložených výrazy jako: ty jo, nebo ty vole. A to jsou ty slušnější. Písemný projev? Už sesmolit  jednoduchý dopis je pro ně neřešitelný problém, natož esej. Píší „esemesky, bez diakritiky, plné hrubek. K čemu jsou našim dětem dokonalé znalosti rozboru věty na podmět a přísudek, příčestí minulé, věty rozvité, rody trpné?  Nečtou. Je mi to líto, protože já jsem četla nepřetržitě. S baterkou pod peřinou, cestou do školy, pod lavicí, u zubaře.

   Sháněla jsem synovi Bílou velrybu. Myslela jsem, že by si to měl přečíst. Kdysi jsem ji milovala. Je v ní všechno. Dobrodružství, humor, i osobní tragedie. Umanula jsem si, že právě tuto knihu seženu třeba v antikvariátu. Že ho to chytí a přinutí číst. Když jsem ji přinesla vítězoslavně domů,  potěžkal ji,  podíval se kolik má stran a vrátil mi ji se slovy: „Nemohlo by to počkat, až to zfilmují?"

   Naše generace, odchovaná knížkami, umí číst i psát. A čte i píše. A svými tykadly  ihned zaměří nepřirozený sled slov, nevhodné výrazy či stereotyp člověka bez slovní zásoby. To není případ pana Moravce. Ale proč ona zájmena?