Morální bída nezná hranice

   Vlastně jsem vám chtěla napsat veselý příběh, ale narazila jsem na polozapomenutý dopis od spolužačky, která žije v Mnichově.  Vdala se tam a tehdy, v dobách totality, jsme  jí ten okolní kapitalismus skoro záviděli.

  Ten dopis je smutný, až moc smutný.  Reaguje v něm na jeden můj dřívější blog, ve kterém jsem psala příběh o mamince, kterou opustily a obraly děti, až na to doplatila zdravím, psychikou a zlomená a nešťastná skončila v domově důchodců.  Smutný příběh. Moje spolužačka  Dagmar se setkala na opačné straně hranice, kde podle našich představ je tráva zelenější a nebe modřejší, s případem, který jako by napsal život přes kopírák.

   Její kamarádka Kathy patřila k nevelkému spolku děvčat,  které se scházely jednou za měsíc na kuželkách.  Všechny bydlely někde v okolí,  v krásné vilové čtvrti plné zeleně. Občas mezi kuželkami  poseděly tu u jedné, tu u druhé, sešly se na grilování, nebo v cukrárně.  Babinec. Narodily a odrostly jim děti, přibylo šedivých vlasů a neduhů. Ale chuť popovídat si přetrvala přes všechna ta léta.

   Kathy  patřila k věčným optimistům.  Nejenže nechyběla snad ani na jedné společné akci, ale vymýšlela a organizovala setkání a zajímavé akce pro všechny.  Až do doby, kdy jí zemřel manžel.  Byl to muž ve významném postavení v bance, rozhodně netrpěli nedostatkem a dobře ji zabezpečil. Krásná vilka, nové auto, pěkná penzijní sumička.  Děti, syn a dcera, už měli samostatný život. Čekal ji bezstarostný podzim života. Syn pracoval někde v Hannoveru, dcera s dětmi bydlela poblíž. Matku  pravidelně navštěvovala, jako správná dcera.

   Krásná vilka jí ale nedala spát . Přesvědčila matku, že je pro ni samotnou moc velká, že se nadře s úklidem, že už jí vyhlédla malý  domeček a bude jí platit nájem.  Vnuci odrůstali, jejich dům jim byl malý.  Jak myslíte, že to dopadlo?  Kathy se stěhovala.  Pár let všechno klapalo. Dcera platila nájem,  Kathy si zvykla na nové bydlení  i nové sousedy.  Na kuželky to měla trochu z ruky, ale to nic.  Pak onemocněla  a musela do nemocnice.  Chemoterapie.  Čtyři dny v nemocnici, tři týdny doma.  Nikoho nezajímalo, jestli se má o ni kdo postarat. Když ji přišly navštívit kamarádky z kuželek, ležela  kdoví jak dlouho v koupelně, v kaluži zvratků, neschopná vstát.  Vyhladovělá,  dehydrovaná, prochladlá.  Dcera? Nepřišla ani jednou.  Tak se holky střídaly.  Přestěhovaly postel do obýváku, aby měla všechno po ruce. Nosily jídlo, umývaly ji,  zalily kytky, posekaly trávník. Odcházely s rancem prádla a že ho bylo!  Na několik měsíců se místem setkání celé party stal obývák u Kathy . S radostí sledovaly, jak se Kathy  pomaloučku uzdravuje.  Už se zase usmívala a počítala dny, kdy bude moci zpátky na kuželky.

   Čekala ji poslední dávka kapaček.  Do nemocnice přišla její dcera. Samý med.  Dala jí podepsat  nějaké papíry.  Kathy se radostí zalily oči slzami. Tak přece nezapomněla.  Návštěva byla krátká.  Čas jsou peníze.

   Po návratu z nemocnice čekal Kathy další šok. Neměla kde bydlet. Dcera vypověděla nájem,  přestěhovala jí věci do domova s pečovatelskou službou. Pracuje, nemá čas se o matku starat. V jejím  velkém domě se nenašel jediný volný pokojík pro matku. V jejím novém autě se prohání sedmnáctiletý vnuk. 

    Tehdy si uvědomila, co vlastně podepsala. Plnou moc pro dceru . Týkala se i jejího důchodu a všeho majetku.  Nemohla vyplatit ani svého syna v Hannoveru.  Ten, když ji uviděl, matku nepoznal. 

   Dnes si pro Kathy jezdí kamarádky z kuželek. Vezmou ji na grilování, do cukrárny, na kuželky. Kathy sedí v koutku, vděčně se usmívá, moc toho nenamluví.  Podzim života? Zima a mráz. Zlomené srdce.

   A co vy? Kdy jste naposledy navštívili maminku? Zavolejte jí. Hned dnes.