Cesi nekradte!

    Dnes už samozřejmost, ale před pár lety jsme prožívali cestu na západ  jako obrovské dobrodružství, plné nadšeného očekávání a netušených překvapení. Jeli jsme autobusem do Benátek.

    Hranice jsme přejeli se zatajeným dechem. Západ. Železná opona. Kapitalismus. Žebráci a nezaměstnaní. Vjížděli jsme s posvátnou hrůzou do pásma nikoho. Desítky let jsme tuto cestu měli zapovězenu. U směrovky Wien, jsme vždy odbočovali opačným směrem - na Balaton. Dnes přímo. Dokonce i chlapi zmlkli, spokojeni s tím, že si vezou v  úložném prostoru pod autobusem dvě bedny piva, koupené v posledním obchodě na české straně. Malá česká dušička byla okamžitě jako v bavlnce. Už se nám nic nemůže stát. A ta  krásná dálnice! Poplatek? Bodejť by nevybírali, však se po ní jede! Hned za hranicemi byla i tráva zelenější, stromy vyšší  a nebe modřejší. S úlevou vybalily ženy z igelitek řízky a chlapi otevřeli první pivo.  

   První supermarket. Člověk by se v něm ztratil. Kam dřív? To se nedá  ani všechno projít. Ti chytří Rakušané mysleli na všechno, na chodbě jsou i lavičky. Pohled se nemůže odtrhnout od všeho toho zboží kolem. A co tamhle - tam jsme ještě nebyli. Na konci chodby kráva v životní velikosti. Otáčí po nás hlavu, mávne ocasem. Mimoděk  jsme přibrzdili. Její srst je fialová. No jasně, Milka, ta tu nemůže chybět. V potravinách nám nabídnou kávu. Je horká, výborná.

   Nakupujte, nakupujte! Hned kilo, i  dvě. Ať doma mrkají! Maso upravené tak, že se dá přímo šoupnout do trouby. Zelenina, ovoce z celého světa. Všude sáčky - naberte si sami co unesete. Všude čisto. Všude ostražité prodavačky. A u pokladny pípne čárkový kód. Krásně vyvedený nápis  „Cesi nekradte!" má ručně domalované háčky. Těžká rána naší euforii. Alpy už se nám nezdály ani tak obrovské, jak jsme čekali. Ale stejně si nás po pár kilometrech získaly svými domečky s gejzíry  květů, které visely  z každého balkonu. Svými loukami s ovcemi a kravičkami  v přirozených barvách. Nevkusná Milka i supermarket zůstaly za námi. Na návrších  svítily kostelíky, vzduch byl průzračný a v motorestech voněly toalety. Chlapi sáhli pro další pivo.  

   Benátky. Bohužel ráno. Pověstné gondoly se splihle kolébaly u  mola. Krámky se nesměle otevíraly snad jen pro turisty. Ospalí Italové leštili hadrem skla výloh. Moře se ztrácelo v ranním oparu. Jenom holubi  z nás měli radost. Vrhali se na drobky z našich zásob, když jsme vysypali  poslední zbytky. Vůbec jim nevadilo, že na ně voláme „na, na, puťa, puťa".  Gesto otevřené dlaně nezná hranice.  

   Astronomické ceny v lirách nás brzdí v rozletu. Co je tu jen zlata na prodej! Mačkáme v dlani  svůj příděl devíz a jen se díváme. Ten koupil tričko s gondolou pro kluka, ten gondolu na podstavci  pro manželku. Někdo si dal pravou italskou pizzu, ten zas italskou zmrzlinu. Nejdražší v životě, po přepočtu.

   V ospalých  Benátkách povívají plakáty a zvou na jedinečnou výstavu - Tizian. Další pojem, který nepotřebuje tlumočníka.  

   Nápad to byl šílený. Tak šílený, že by mi ho nikdo nevymluvil. Nač bloumat sem tam po náměstí  a krmit holuby. Na vstupné padly všechny liry. Fronta na lístky do dóžecího paláce vypadala hrozivě. Snědla jsem  poslední jablko a srdnatě se zařadila na konec. Jak se dalo čekat, ve frontě lidí z celého světa nezaznělo jediné české slůvko, nikde žádná igelitka.  

   Šlo to rychle. Všude šipky, všude ochotní pořadatelé. Změť jazyků. Kupodivu žádná velká obrazárna, ale malé místnůstky, kde měl každý obraz své místo, své osvětlení a malou lampičku, která byla zaměřena na lísteček se jménem světově proslulých obrazáren, které obraz zapůjčily. Pohádka. Balzám na uštvanou dušičku. Kdo chtěl, postál, pokochal se a šel dál. Tizian měl právě nějaké výročí, byly tu zastoupeny obrazy z galerií a soukromých sbírek skutečně z celého světa. Amerika, Japonsko, Prado, Louvre, hodně jich bylo z Itálie.

   Skoro na konci prohlídky, snad jako důstojná  tečka za celou významnou akcí , viselo rozměrné plátno. U něj se zastavil každý.  Obraz působil nejen svou mohutností, ale i svým námětem. Hlavou dolů na něm visel člověk s kozlíma nohama, v očích měl utrpení i strach ze svých mučitelů. Nebyl to možná člověk, spíš faun, satyr. Vskutku mistrovské dílo. Znalci umění spolu  se mnou pohlédli na štítek s názvem  galerie, která obraz zapůjčila. Četla jsem na něm - a byly tam krásně vytištěny i háčky a čárky - Státní zámek Kroměříž.