Krásné

Děkuji, paní Kochaníčková.

Šok z druhé strany

Jako všichni turisté jsem se i já líně potulovala kolem Rialta, flirtovala s gondoliéry, nakukovala do obchůdků a přemýšlela, kam zajdu na oběd. Najednou jsem uviděla skupinky lidí, kteří se lišili - ošuntělý oděv, krhavý zrak, zběsilý spěch v předklonu, na krku sovětské fotoaparáty. Před chrámem sv. Marka jich sedělo celé hejno, loupali vajíčka natvrdo a skořápky házeli kolem sebe. Moje první myšlenka byla: Kdyby mě někdo tam nahoře neměl rád, mohla jsem tohle být dneska já... Sedla jsem na vaporetto a na Torcellu jsem v kostele zapálila svíčku.

:))

Pro každého českého človíčka bylo  nepochopitelné, když v kapitalistickém zahraničí viděl kvanta zboží, hypermarkety, úpravně vyvedené domky a vůbec všechen ten "důkaz blahobytu". Když jsem v roce 1993 odjel na několik měsíců pracovat do Hannoveru, tak jsem byl nejdřív velmi překvapen. Jednak pozitivně tím, jak to tam vypadalo, potom negativně tím, jak tam bylo draho, za třetí,když jsem poznal město blíž, tak jsem zjistil že má i mnohem víc negativních stránek (např. u nás jsem se večer na ulici bát nemusel, ale tam se vysloveně nedoporučovalo chodit do okrajových čtvrtí) a čtvrté velmi nepříjemné zjištění bylo,že tam bylo mnohem méně vzdělaných mladých lidí než u nás.V továrně, kam jsem přijel programovat obráběcí centra, jsem potkal jen jednoho jediného člověka, který uměl anglicky (byl to student ze Sri Lanky). aštěstí jsem se mohl domluvit i německy, ale ta angličtina mi přece jen šla líp.

Dnes,po 15 letech mám Evropu procestovanou skrz naskrz.Jenom na Čechy se dívají pořád stejně.