Bába Popelnice

    „To je ona, to je ona", šeptala Máša, když jsme šly chodníkem na zastávku. Shrbená babka tam stříhala živý plot a ustříhané větvičky pečlivě sbírala na lopatku. „No ta, co jsem ti o ní říkala, ta co nám pořád posouvá popelnici."

     Bába Popelnice. Možná znáte ty Baťovské domky. Cihlové krabičky na rovince i ve svažitém terénu kolem centra Zlína. Každý z nich stojí samostatně, kolem je prostor pro zahrádku, v něm altán k posezení, ploty minimální, snad jen aby neutekl pes. Je tu dostatek soukromí k večernímu posezení a přitom sousedům stačí jen pár kroků, chtějí-li přisednout s lahví vínka. To víte, že takové soužití přináší i hádky a třecí plochy. Třeba když načapáte sousedova děcka v jahodách. Ale učí vás i respektu k soukromí druhých.

    Ke každému z domků vede chodník. Ne všechny ale mají přístup k cestě. A to je Mášin případ, bydlí v domku dál od silnice. Zaparkují na cestě a obloženi taškami s nákupy nebo s bednami úrody ze zahrady sejdou chodníkem k domku. Pokud jim ovšem nestojí v cestě jejich popelnice. Ta je tam ale vždycky. Znamená to položit všechny tašky na zem, popelnici posunout, posbírat tašky, které samozřejmě mezitím popadaly a pokračovat domů. Asi patnáct centimetrů navíc by stačilo, aby se kolem popelnice dalo pohodlně projít. Těch patnáct centimetrů ale zasahuje do pozemku sousedky. Kdyby tam měla záhon s kytkami a popelnice jim stínila, pochopím to. Ale kolem chodníku je jen ten živý plot.

   Každý z nás asi zná  případy schválností ze strany sousedů. Někomu vadí větve, přesahující plot do sousední zahrady až tak, že nalije ke kmeni kyselinu. Jiní po nocích posunují hraniční kameny, aby získali pár centimetrů zahrádky navíc. Házejí si přes plot shnilá jablka. Otevírají několikrát denně okno v mezipatře, aby je nepříjemná sousedka musela chodit zavírat, protože má ráda teplo. Někoho rozzuří rohožka, opřená o zeď po umytí chodby. A jsou  i takoví, kteří nesnášenlivé sousedce pomažou rohožku něčím páchnoucím, neptejte se čím. Zlomyslných naschválů existují stovky, od řvoucího rádia po sólo na bubny. Stojí nás nervy, vztek, leckdy i předvolání na úřady. Některé vleklé případy původně žabomyších válek končí u soudu.

   Obvykle nikdo nikoho nepřistihne. V tom je ta potíž. Můžete si jen domýšlet, kdo to udělal. A nenávidět všechny. Ani Máša nikdy neviděla bábu posunovat popelnici.  A přece je přesvědčená, že právě ona jim poškodila lak na zaparkovaném autě a dokonce do něj kopla, vždyť ta promáčklina byla na její straně. Proč bábě vadí i to auto na cestě? Její vnoučata tam parkují sotva jednou za měsíc, častěji se tu neukáží.

   Osamělost je zlá. Dům, dříve plný hlasů a pohybu osiřel. Celé dny není s kým promluvit. Nikdo se nezastaví na kus řeči. Nemá cenu péct koláče, když je nemá kdo jíst. A k čemu vařit, starý člověk si raději ukrojí kus chleba. Zahrádka? Kdo si všimne toho, jak letos krásně rozkvetly ty popínavé růže? A naproti, za živým plotem zase grilují. Výskají děcka, všichni se nahlas smějí,  budou popíjet, dokud je chlad nevyžene do postelí. A ona sedí sama uprostřed svého čtverce vymezeného chodníkem. Sama s rukama v klíně, zapomenutá, nevítaná, nepřístupná. Zase si posunuli popelnici na její stranu. Pomalu se zvedne, jako myška se protáhne  živým  plotem  a pracně natlačí nešťastnou popelnici do středu chodníku. Tak.

    A co když je to jinak? Malé dítě, když cítí nezájem okolí, začne zlobit. Přesto, že riskuje plácnutí přes zadek. Co když je ta popelnice vlastně voláním o pomoc? Výkřikem do tmy. Hledáním obyčejného teplého lidského slova.

   Napadla mne šílená myšlenka. Co by se stalo, kdyby jednou bába Popelnice napekla plech buchet, překročila ten živý plot a přisedla?