Ta představa je tak absurdní, že ani mně, v mém věku, nepřipadá reálná. No jen si zkuste představit, že byste každý den šli ráno do práce s bandaskou.
S takovou tou konvičkou s uchem a pokličkou, která při každém kroku malinko cinkla, protože bandasky bývaly kovové. Smaltované, nebo hliníkové. Je jedno, jestli v ní byla bílá káva z cigorky, nebo oběd. A přece to není zas tak dávno. Bandasku nosila celá poválečná generace.
Dášina maminka Anička, původem z Ukrajiny, si v ní nosila boršč. Co jiného. Národní jídlo, jídlo chudých. Tehdy po válce zůstala v Čechách, vdala se, narodily se jí tři děti, naučila se česky a jak jinak, našla si práci. Vždyť ani dnes není chlap živitelem rodiny. Tahala těžké kovové součásti obráběcích strojů z meziskladu k montáži do dílen. Nedovedu si představit, jak při své křehké konstituci mohla tuto práci zvládnout. Balancovat s několikakilovými součástkami po žebřících do horních polic a zase dolů osm, devět i deset hodin denně, s malou přestávkou na oběd, to byl výkon.
V úzké šatničce se v poledne sešla celá dílna. A teď si to představte. Anička si ohřála boršč z bandasky. Už jste to někdy jedli? Někdo by řekl - zelňačka. Zeleninová polévka. Ale boršč je boršč. Stála v něm lžička. Voněl přes celou dílnu. A dělal laskominy těm, co si přinesli krajíc chleba nebo vlašák se třemi rohlíky. Anička se za svůj oběd chudých styděla. Vždyť často tam neplaval ani kousek masa, vonělo jen koření.
Až jednou. Anička jako obvykle připravila talířek a sáhla po bandasce. Ani si nevšimla, že v šatničce bylo podezřelé ticho. Nevěřícně se podívala do bandasky. Byla prázdná, pečlivě vymytá. Na stole ležely seřazené balíčky se svačinou od těch, co jí boršč snědli.
Ukrajinská duše je široká, přeširoká. Hned ten den zakoupila Anička obrovský, desetilitrový hrnec a dvě kila vepřových žeber. A dala se do vaření. Zapojila početnou rodinu. Jeden nakrájel dvě hlávky zelí, druhý čistil brambory, třetí kořenovou zeleninu. V zahrádce zrála rajčata a papričky. Ve velkém hrnci s bobkovým listem, novým kořením, celým pepřem, majoránkou, oregánem a kmínem se vařila žebra. V jiném hrnci bublala kořenová zelenina, brambory a zelí. Bylo třeba spařit a oloupat rajčata, propasírovat je na protlak, nastrouhat patku tvrdého chleba na zahuštění. Na nic se nesmělo zapomenout, vše muselo být uvařeno v pravý čas. A ten nastal, když se obsah všech hrnců spojil v tom jednom obrovském. Obřad. Završení. Hodina pravdy.
Druhý den ráno vlekla Anička do práce jeden plný pětilitrový hrnec a ještě velikou bandasku. Za ní poklusával nejstarší syn Slávek s novým desetilitrovým hrncem. Ten byl prázdný. Proč? No aby neměl někdo hustší a jiný řidší polévku. Zase to do něj všechno přelila.
Talířky si půjčili z jídelny, dokonce jim tam dovolili boršč přihřát. Dostalo se na každého, přišli i lidé z okolních dílen. Nejšťastnější ze všech byla Anička. Točila se jako pravá hostitelka, nalévala, přidávala, krájela chléb. Naučila jíst, milovat a vařit boršč několik generací v širokém okolí. A vaří ho dodnes. V různých obměnách. S klobásou, s vepřovými nožičkami, s rajským protlakem, s fazolemi, s kysaným zelím. Ale vždycky v tom největším hrnci. To aby bylo co rozdávat. Sousedovi, co má ženu v nemocnici. Sousedce, která přinesla suchý chleba pro králíky. Nebo jen tak, pro ty, co jdou kolem a zastaví se na kus řeči.
Boršč. Vzpomínka na dětství na Ukrajině. Na maminku, která dávala do boršče červenou řepu a když nebylo maso, osmažila pár kostiček soleného špeku. Tehdy ve válce zachránil boršč život milionům lidí. Teď proslavil Aničku v jednom odlehlém koutku jižních Čech.
