Strašák jménem eskalátor – veřejná omluva obyvatelům Prahy.

Bude tomu už měsíc, co žiju v hlavním městě, a zvládám to dá se říci relativně dobře. Každým dnem jsem okouzlena krásnou Vltavou, nočními Hradčany, parky a možností dopravit se kdykoliv kamkoliv i bez auta tramvají či autobusem. Metro by bylo taky fajn – kdyby nemělo jezdící schody.   Každý má z něčeho fobii, něco co ho děsí, ale nejhorším typem fobie je ta, s kterou se chtě nechtě musíte setkávat každý den. Když je někdo sociopatem a pouhá přítomnost jiného člověka v jeho okolí mu způsobuje muka,  stejně musí chodit do práce a  jejich přítomnost snášet.

Já nenávidím eskalátory. Vážně. Pokaždé, kdy to jde, se snažím jít po normálních schodech, protože jenom pohledem na ně se mi roztočí hlava a z představy, že se mi tam zaklíní noha je mi špatně. A taky zážitek, kdy jsme jely s kamarádkou po eskalátorech,jí se tam přichytila dlouhá sukně a pak běhala po Mnichově v kalhotkách mě taky zrovna nenaplňuje klidem. Úspěšně jsem se jim vyhýbala, když jsem žila ještě ve Zlíně, tam byla vždycky možnost vyšlápnout si normální schody. Ale Praha? Nevím proč, ale buďto ve většině stanic metra klasické schody nejsou nebo je má orientace na tom tak špatně, že je nemůžu najít. Copak se vám lidi nechce chodit pěšky?

Scénář se opakuje denně čtyřikrát – do práce a z práce. Vchod, Východ. Snažím se minimalizovat následky, takže se vyhýbám davům které se vyhrnou se souprav a míří ke schodům, já jsem ta, která čeká bokem u sloupu až se ta šílená masa lidí vytratí a jdu až nakonec, hezky si stoupnu před eskalátor a čekám na správný okamžik k naskočení. Není to jen tak, vždy mám pocit, že pokud naskočím právě teď ujede mi noha a já se na těch děsivých schodech natáhnu. Takže přibližně 5 minut natahuju nohu a čekám na příležitost vkročit na ten ďáblův stroj, ale když na něj konečně vkročím, rozbuší se mi srdce přísunem adrenalinu, že jsem to dokázala a usmívám se sama pro sebe nad tím zázrakem (lidé, kteří jedou opačným směrem většinou se zájmem sleduj co je to tam za magora).

Taková estráda nevadí pokud za mnou nikdo není, ale někdy je v metru, tak plno, že si ten luxus samoty nemůžu dovolit.

V takových případech se snažím naskočit rychle, ale lidi mějte soucit! To, že od puberťáků slyším řeči typu: „ Hele, co tam ta kráva převádí jako? “ nebo „Vždyť brzdí celou Prahu, viď? Ježiš, tak jedeme!“ Promiňte děcka, třeba se to za rok společného soužití naučím!

Nejhorší, ale je ten pocit, když vidím jak milá stařenka s hůlkou ladně natáhne nožku, vkročí na schůdek a jede si…já tam stojím jako debílek a poslouchám její radu: „Tak si slečinko jeďte výtahem.“

No to víš, že jo. To se právěže nesmí! A to je má další fobie – to co se nesmí, nedělám. Nejsem schopná ani na prázdné ulici jít přes přechod na červenou. Takže není jiného řešení.

Promiňte pražští obyvatelé – někdy vás trošku brzdím!