Proboha, co to máte v tom kufru? Oblečení, boty a slivovici.

Tak je to tady – den D. Dneska probíhá stěhování do hlavního města. Představovala jsem si to trochu jinak, rozhodně tedy organizovaněji a jistěji, zatím ale nemám ani klíče od bytu, ani představu o tom, jak to všechno najdu. Po včerejší rozlučkové párty, která se za zvuku hudby Karla Gota a jeho C`est la vie, protáhla do ranních hodin, to vypadá všelijak, ale určitě ne organizovaně. 

Dnes jsem vyjížděla ve dvanáct, vstala jsem v sedm, plahočila se po domě a přemýšlela nad tím co všechno je potřeba sbalit. Proboha, kde jsem to vzala tolik věcí? Počítala jsem, že menší kufr bude stačit, ale nikdy mě nenapadlo, kolik věcí člověk potřebuje! Hotovo, můj kufr má hmotnost zápasníka sumo a já nemám ani potuchu o tom, jak ho narvu do vlaku – znáte takové ty úzké schodky, kde se není kde zapřít? No tahejte po nich ještě dva napěchované kufry, aby jste nevypadali jako magoři, které vyučuje Mr. Bean společenskou etiketu. Kašlu na všechny spolucestující – hlavně, že já se budu mít do čeho převléknout!

Další nepříjemná věc je ta, že vlastně ještě nemám jisté to, kde budu spát. Slečna domovní poslala klíče poštou a ta zásilku někde opomněla (ano, je neuvěřitelné, že česká pošta má také chybu v matrixu, nicméně je to opravdu tak). Ještě, že je slečna domovnice, tak hodná a neustále mě uklidňuje, že to všechno zařídí a bude tam na mě s klíčema nějaká dobrá duše čekat, jinak bych už plakala stevardovi v růžovém na rameni a lamentovala o svém těžkém osudu.

Když tak sleduju dnešní oblohu, Praha na mě udělala pěkný podraz! Jezdila jsem tam na pohovory a návštěvy za nádherně slunečného počasí, ptáčci zpívali, motýlci poletovali a kytky voněli. Dnes je jen šedo. Poprchává, mlha, tmavo a nevlídno – trošku mi to připomíná Londýn z hodně depresivního pohledu.

No nic, vlak za chvilku dorazí do cílové stanice, doufám, že najdu své budoucí útočiště a probudím se do krásného nedělního rána s nadšením do nové práce v bytě a ne na Smíchovské nádraží.