Ne, já si v Londýně opravdu nic nekoupím!

„ Letíš se mnou směr Londýn? Od pátku do pondělí? Rychlá akce, budeme spát u Barči. “ volala mně kamarádka. A tak jsem řekla, že ano. Co bych si nezaletěla, dokud na to mám čas. Letenka byla levnější, než kdybych si chtěla zajet do Prahy okupovat Václavák, a trocha anglického humoru neuškodí. Dala jsem si jen jednu podmínku: Nic zbytečného si tam nekoupím! Žádné oblečení, bižuterie, blbůstky – koupím jen jízdenku, oběd a nazdar. Šetřím na dovolenou.

No nekup to.

Tak to jsem se tedy pěkně spletla. Hned po příjezdu, jsem si nutně potřebovala koupit deštník, protože i když v Česku byly třicítky a mí drazí rodiče mi nadšeně vypisovali, jak si pěkně grilují na zahrádce, v mém krásném Londýně bylo 5 stupňů Celsia a pršelo. Tak jak prší jen v Anglii – prostě pořád. Takže položka číslo jedna – deštník. To by se ještě dalo, protože je mojí chybou letět do Anglie bez deštníku.

                Nadšeně jsme začaly s návštěvou památek obydlím anglické královny. A tím jsme taky rychle skončily. Kvůli dešti jsme si řekly, že nebude vadit, když si tu návštěvu první den uděláme trochu uvolněnější a podíváme se na Oxford street. Já jsem si nic koupit nechtěla, ale Nikolka ano. Celou cestu tam jsem věřila tomu, že se nenechám ovlivnit a budu postávat statečně před obchody, aniž bych si sama musela něco uzmout. A máme zde položku číslo dvě – to tričko jsem prostě mít musela. V Česku takové neseženeš, říkala jsem si.

                Ale tak to se ještě dá, pár liber navíc nic nezkazí. Další zastávka byl Primark. Tam jsem se, navzdory svému přesvědčení, rozjela trošku víc. Bylo tam tak milion ukřičených lidí různých národností, kteří se prali u stojanů, pořvávali na druhé a ani TO mě neodradilo od toho, abych si do toho košíku pár věciček nedala. „ Za kolik toho máš? “ ptá se Nikola. „ Ale asi tak za 20 liber. “ odpovídám jí. Světe div se, neuvěřitelně nepříjemná slečna u pokladny na mě vyštěkla: „ 52 liber. “ A sakra, řekla jsem si (bylo to něco horšího, ale sem se to opravdu nehodí) a vytáhla kredit kartu. Tak to už byla trošku podpásovka, Iveto.  Je tady položka číslo tři! Mám asi 20 čelenek, které nejspíš ani nepoužiju, obrovské náušnice, které použít nechci a další velice užitečně neužitečné věci.

                Už neutratím ani libru. Zaplatím si povinný oběd, jízdenky po Londýně a jede se domů. Ovšem to bych nebyla já, abych v pekelně drahé londýnské dopravě neztratila denní jízdné, které jsem si musela koupit znovu. Po zbytek víkendu jsme si prošli všechny krásné památky a těšili jsme se domů. Před odletem, se ale musíme skočit podívat do místního obchoďáku, protože Nikolka chtěla něco koupit domů. Na tohle pokušení jsem se, ale chytře připravila. Zakázané ovoce nejlíp chutná, takže jsem si samotná povolila koupi jedné věci za 10 liber.

                Pane mů, tak vypadá ráj! Všechny ty věcičky, tam byli o polovinu levnější než tady. Když jsem procházela mezi tou nádherou, už jsem se viděla, jak si to běžím po vsi v nejnovější soupravě Nike za směšný peníz. A k tomu Adidasky na kolo. Plavky. Krémy. Pyžama. Kalhoty. A máme tu z původních krásných 10 Liber, neplánovaných 76 Liber. Je tady položka číslo 89!

                Na letišti jsem se třepala strachem, aby mně nezvážili zavazadlo, protože povolenou váhu vidělo, tak akorát z londýnského metra. Na brněnském letišti jsem si už opravdu slíbila, že za oblečení utrácet nebudu, už to ani nemám kam dávat. Welcome home, Ms. Shopaholic!