Tak jo. Musím si to přiznat. Celé těhotenství jsem řešila jenom ono těhotenství a nejvíc ze všeho porod. Já srab od přírody jsem měla hrůzu z neznáme bolesti, která mě čeká. Výsledek?
Porod bolí jako prase, ale ta bolest skončí jako nic. Měla jsem věnovat trochu času tomu, abych přemýšlela nad tím, co mě čeká po porodu.
Samozřejmě jsem věděla, že mě čeká starání se o miminko, ale představovala jsem si to tak nějak jako Hurvínek válku. Znáte ty reklamy a fotky ne? Roztomilé miminko nonstop spinká, má první náznaky úsměvu, spokojeně papá a jeho matinka kojí o sto šest, protože je to přeci přirozené a jednoduché.
Realita? Hormony v šestinedělí mě ničí! Brečím pořád. Včera odpoledne jsem brečela, protože jsem přejela kočárkem žížalu. Večer jsem brečela proto, že se otec mého dítěte zdržel na schůzi SVJ a rozhodil náš uspávací plán, Já, která jsem měla výdrž jako býk pořád bulím. Mám pocit, že můj život se bude motat jen kolem mého syna a já už nikdy nic pořádného nezažiju.
V porodnici bylo starání se o miminko tak nějak mnohem jednodušší - máte kolem sebe pořád někoho, kdo se ptá,jestli nechcete s něčím pomoct a kontroluje, zda děláte všechno tak jak máte. Když jsem si Štěpánka přivezla domů, pěkně papal a krásně spinkal. To trvalo asi tři dny. Poté následoval ustavičný jekot z hladu, protože se mi dělalo méně a méně mléka a on špatně sál. Bylo to přes státní svátek a víkend, takže jsem se vyprdla na laktační ligu a hledala na internetu. No to jsem neměla. Jakmile Vám totiž nejde kojení a nedejbože s ním seknete, jste vyvrhelem společnosti všech správných matek. Kojit totiž může každá, ba přímo musí. No, tak já nekojím. Mlíko došlo, já brečela, když hodinu na prázdno sál a prostě jsem vzala flašku s Nutrilonem. Štěpánek se spokojeně najedl a spinkal jako andílek. Myslela jsem, že stresové období je za náma (měl 10 dnů). To jsem, ale nevěděla, co přijde.
Prdy. Dětské prdy. To je morda. Naše miminko se nám začalo kroutit a neustále řvát. Ale pořád - pokud nespal, tak řval. Byl úplně rudý a napjatý jako luk. Takže jsem šla opět na net a hledala, co s tím. Koupila jsem takových kravin - olejíčky, jiné UM, probiotika, espumissan, jiné serepetičky a výsledek? Malý prdí o sto šest, ale bolesti má pořád. Teď mě drží nad vodou jen představa třetího měsíce, kdy to dle diskutujících přejde.
Zítra mu budou tři týdny a já se držím konce šestinedělí jako záchrany - že konečně budu vědět jak ho zabavit, jak to udělat, abych stihla v klidu uklidit, najíst se a třeba si ještě přes den zdřímnout. Mít dítě je nádherné, ale měly bysme všechny počítat s tím, že to zas až tak jednoduché není, že nás nezachrání instinkt a že nás to vyždímá. Píšu to proto, aby jste se za to nestyděly. I když to zvenku vypadá, že šestinedělí zvládají všechny Vaše kamarádky perfektně a bez problémů, možná to tak úplně není. Mít pochyby neznamená, že naše dítě milujeme málo. Znamená to, že jsme úplně normální prvorodičky v šestinedělí.
