Zpíváte pouze v sebeobraně? Může za to vaše maminka.

"U lesíčka na stráni sedí paní starostová v plavkách," pěla jsem na balkoně činžáku v Brně, Černých Polích. Byly mi tři roky a tahle píseň byla oblíbeným hitem naší babičky. Repertoár jsem měla přímo úměrný obsahu krabice s gramofonovými deskami, ve které měla moje maminka spoustu pokladů - z dnešního pohledu určitě. Když jsem na balkoně spustila "Massachusetts", sousedky, které seděly uprostřed dvora na klepači, nechápaly: "Vidět ji není, ale hlas má jako slavíček. Vždyť já to nedokážu ani vyslovit..."

Dříve jsem měla za to, že hudební sluch je vrozenou vlohou, ale před nedávnem jsem byla odborníky vyvedena z omylu. Hudební sluch, neboli schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenost mezi jednotlivými tóny vzniká do šestého roku dítěte. Později to sice také ještě jde, ale už jen velmi velmi ztuha. Zopakovat tón se naučí téměř každé dítě, když se s ním v tomto směru pracuje. Ti nejlepší se dostanou až k absolutnímu sluchu, což znamená, že dokáží stanovit výšku jednotlivého tónu. Druhým extrémem je člověk bez hudebního sluchu, který sice normálně slyší i mluví, ale nedokáže rozlišit rozdíly ve výšce tónů. Tato neschopnost se nazývá AMÚZIE. Může být expresivní, kdy člověk slyší "uvnitř" melodii dobře, ale nedokáže ji správně zopakovat, anebo impresivní, kdy dotyčný melodii nedokáže dostatečně vnímat a neslyší, že zpívá falešně on sám, ale ani ostatní. Lidí, kteří mají impresivní amúzii je naštěstí jen velmi málo, zato znám hodně těch expresivních, kteří navíc zpívají moc rádi a hodně nahlas. Co to znamená pro rodiče? Od prvních dnů miminkům zpívejte a hrajte, pouštějte jim vhodné písničky a později najděte takové předškolní zařízení, kde tuto stránku výchovy nezanedbávají, ale naopak podporují. Co v tomhle věku prošvihnete, to už dítko později pravděpodobně nedožene.