Jeho název jsem si sice vypůjčila z jednoho loňského fejetonu Veroniky Žilkové, ale tento postup používám opravdu poctivě již několik let. Před Vánocemi se osvědčuje nejlépe.
Když byly dcery malé, snažila jsem se péct cukroví, aby byla ta správná předvánoční atmosféra a dům voněl vanilkou, jak říkávala babička.Vzhledem k tomu, že mám mnohem raději kus masa a nejsem pro takovou titěrnou činnost vůbec talentovaná, byla realita většinou úplně jiná. Těsto například odmítalo opustit formičky, různé tvary se v troubě roztekly v neforemné placky a rohlíčky se polámaly, když jsem se je snažila obalit v cukru. Polevu na perníčky jsem měla i za ušima a protože výsledek odpovídal maximálně úrovni dětí mateřské školy, tak jsem je „naštětkovala“. To znamená, že jsem štětcem tu polevu rozetřela po celém perníčku a posypala barevným cukrovým zdobením. Paradoxně můj způsob převzalo několik mých podobně šikovných kamarádek, protože jsme zjistily, že tyhle perníčky v teple tolik netvrdnou a vypadají docela pěkně. Poslední roky „peču“ v cukrárně a nemá to chybu. Živého kapra jsme také mívali kvůli dětem. Jednou však do rána plaval břichem nahoru a my jsme se tehdy s manželem docela nevánočně pohádali, protože jsem odmítala upravovat k jídlu cokoliv, co nám za záhadných okolností umřelo v koupelně. Od té doby kupuji rybí filety – žádné zabíjení, žádné porcování, žádné kosti. Velký řezaný stromeček už je také minulostí, neboť když jsem ho naposledy zdobila, uklouzla jsem na vánočním papíru a natáhla si vazy v kotníku. Pořídili jsme si raději krásnou jedličku v květináči. Mimo vánoční čas bydlí na zahradě a nám tak odpadá každoroční placení, převážení, cpaní do stojanu, následná likvidace a nálezy jehliči v ponožkách až do jara. Minulý víkend jsem udělala vánoční výzdobu. V mém případě to znamená, že jsem sundala v jídelně z hřebíku obraz s hruškami a pověsila místo něj fialovou vánoční dekoraci. Na stůl přišla váza s fialově natřenými větvičkami, na kterých se houpe pár roztomilých sněhuláčků (úžasně to ladí k naší nové fialové kuchyni). Hned v pondělí mi partner oznámil, že zůstane některý den doma a vybourá dvoje futra, aby mohl vyměnit staré dveře. Plánujeme to asi dva roky, ale teď přišel ten pravý čas. Zamáčkla jsem slzu při vzpomínce, jak jsem před pár dny čistila žaluzie – pěkně každou lamelku zvlášť, ale na nové dveře se těším, tak jsem v klidu. Hlavně už dávno vím, že když chlapa chytne pracovní zápal, za žádných okolností ho nesmím zarazit, protože existuje reálné nebezpečí, že už se pak v nejbližších letech znovu nedostaví. A tohle je přesně moment, kdy je potřeba, abych opět nasadila svůj oblíbený pracovní postup ŽÁVES. Už jste uhodli, co tahle zkratka znamená? No přece „žádné velké sraní“.
