Tobík přece není zvířátko

Do jedné soukromé mateřské školy začal chodit i poloviční černoušek Tobík. Když se mu něco nelíbilo, tak kousal. Nešťastné učitelky denně vracely maminkám ratolesti s otisky Tobíkových zoubků a s velkými omluvami. Jeho rodiče tvrdili, že to není možné, že jejich chlapeček nikdy nic takového nedělá.

Moje dcera Sabina, která se věnuje logopedii, nastoupila do zmiňované školky na krátkou praxi. Děti ve školkovském věku mám úplně nejraději, tak jsem jí skoro záviděla. Jsou krásně bezprostřední, všechno vám věří a co toho napovídají. Vždycky jsem si říkala, že učitelky musí mít dokonalý přehled o všem, co se v rodinách jejich svěřenců šustne, protože ti malí všechno vybrebentí. V případě mých dětí hlavně to, co by vůbec nemusely. Po prvním dni jsem se dozvěděla o kousavém Tobíkovi. Druhý den přišla dcera docela rozhozená, protože se snažila na chlapce psychologicky zapůsobit a trošku se to vymklo. Když došlo k dalšímu incidentu, po kterém tentokrát zůstal plačící Adélce dokonalý otisk Tobíkova chrupu na lýtku, zavolala si ho dcera k sobě. Posadila si ho na klín a začala mu v klidu vysvětlovat, že tohle přece děti nedělají a že se koušou jen zvířátka, protože jsou hloupá a neumějí se domluvit tak, jako holky a kluci. Tobík chvíli poslouchal, potom začal strašně plakat a pádil za paní učitelkou: „Teta Sabina mi nadává, že jsem zvířátko a já to řeknu mamince!“ Učitelky zjišťovaly, co mu to vlastně dcera řekla a kluk pořád fňukal. „No a představ si, mami, že o tom řekne doma a bude to vypadat, že se mu někdo posmívá, že je zvířátko, taková malá černá opička…“ „To by se asi těžko vysvětlovalo,“ uznala jsem, ale připadalo mi to celé docela úsměvné. Naštěstí nic takového nenastalo a situace se vyřešila sama, protože asi za měsíc Tobík s rodiči odcestoval do zahraničí a do školky už se nevrátil. Od té doby však dcera raději pracuje se staršími dětmi a kromě studia se věnuje preventivním programům pro mládež ve sdružení Podané ruce.