Tak to je ta moje nová družka

… vyměnil jsem ji za obraz Krajinka v zimním hávu – chlubí se Jaromír Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek a já si v tomhle místě vždycky vzpomenu na zlatníka Ivana.

Už je to dávno, co jsem ho vídávala, ale na takovou zvláštní figurku člověk nezapomene. Sedával rád v hospůdkách mezi umělci a na první pohled každého upoutal svým neobvyklým zjevem. Měl úplně holou, hodně vysokou lebku a na bradě dlouhé černé vousy. K drobnému tělu vypadala jeho hlava nepoměrně veliká a navíc měl uprostřed čela kulaté znaménko, úplně jako razítko. Když měl vypito, byl hlučný, strašně vyvaloval oči a měl různé zběsilé nápady. Když jsem viděla Ivana poprvé, docela jsem se ho bála. Můj, tehdy teprve budoucí manžel ho však už delší dobu znal a vysvětlil mi že je to moc šikovný zlatník, který však žije sám a občas to přežene s alkoholem. Občas u něj znamenalo vždy, když dostal zaplaceno za práci. To pak hostil celou hospodu, ale když peníze došly, nikdo mu nekoupil ani frťana. Do určité hladiny alkoholu se s ním dalo normálně mluvit, ale potom „cvak“ a bylo lepší se držet v patřičné vzdálenosti, protože nikdo nemohl vědět, co Ivana zase napadne. Jednou pořádně pršelo a já se vrátila ke stolu pro zapomenutý deštník. Ivan tam seděl a chtěl, abych zůstala. Já pospíchala, tak mi vytrhl ten deštník a jedním pohybem ho přelomil o koleno. Tehdy jsem se docela zlobila, protože to byl krásný drahý deštník a než bych za takových okolností setrvala, raději jsem zmokla. Jindy zřejmě někoho provokoval na záchodě, protože najednou vběhl do lokálu a na té své holé hlavě měl naražený gumový zvon na čistění odpadů. Jak byl mokrý, přilnul natolik, že byl následně problém ho odstranit. Také si koupil boty – drahé „koně“. Velikost neřešil, vzal rovnou ty vystavené a v hospůdce, když je chtěl všem ukázat, zjistil, že jsou mu malé. To by nebyl Ivan, aby si neporadil po svém. Objednal dva dvojité rumy, nalil je do bot a doufal, že povolí. Boty všechno „vypily“, ale nezvětšily se. Párkrát to zopakoval, potom do nich vylil celou láhev, chodil mezi hosty a nutil je, aby si s ním z boty připili. Když se je pak znovu pokoušel natáhnout, utrhl ta boční poutka, na milé boty se naštval a vyhodil je. Potom se Ivan kamsi ztratil a dlouho jej nikdo ze známých neviděl. Jednoho dne jsem ho však potkala na ulici a nebyl sám. Za loket ho postrkovala taková velká paní a důrazně mu něco vysvětlovala. Ivan se přiblble usmíval a já nevěřila vlastním očím. Později jsem se dozvěděla, že si tuhle dámu vzal za ženu a přestal chodit po hospodách. Ona mu to prostě nedovolila. Když to nešlo po dobrém a nepomohlo ani schovat boty, zavírala ho do sklepa. Prý i na tři dny. Někdo by to mohl vidět jako týrání, ale já bych řekla, že Ivanovi vlastně zachránila život. Určitě by sám skončil moc špatně. A navíc, on vám na ni byl zrovna tak pyšný, jako ten Hanzlík na svou novou družku, která jí byla dost podobná.