Richarda bych chtěla domů

Tenhle pocit ve mně vyvolává už od mládí. Mám na mysli francouzského herce Pierra Richarda. Na jeho Pignonovi z Veberových veseloher jsem vyrůstala a od té doby mě stále provází. Nikdy mě nepřestal bavit.

Ztřeštěný, roztržitý a nesmělý chlapík se však postupem času začal měnit. Od vzniku role houslisty Perrina z filmu Velký blondýn s černou botou, který mu přinesl světovou proslulost, uplynula spousta vody. První zlom nastal u filmu Hračka, kde komedie dostává dramatický rozměr. Vzpomínáte? Pierre Richard zde hraje člověka, který je přinucen dělat živou hračku synkovi tiskového magnáta. Údajně v tomhle chlapci spatřoval sám sebe v dětství a v jeho otci svého vlastního dědečka. Pierre Richard se totiž narodil roku 1934 do šlechtické rodiny de Faillis. Miloval film, hlavně grotesky, a toužil se stát hercem. Na nátlak rodičů však vystudoval školu pro rehabilitační pracovníky. Teprve potom následovaly herecké kurzy. Dlouhých patnáct let trvalo, než se rodina smířila s povoláním, které si vybral. Šťastným rozhodnutím bylo vytvoření zdánlivě nesourodé dvojice s Gerardem Depardieu. Jeden je kolos, avšak vnímavý a zranitelný, druhý zase křehký, ale je v něm ukrytá síla. Vznikly filmy Kopyto, Otec a otec a Uprchlíci, které měly obrovský úspěch. V posledních letech jsem zaznamenala několik rozhovorů, ve kterých Richard tvrdil, že už ho nebaví dělat lidem šaška a v Gruzii natočil film Tisíc receptů zamilovaného kuchaře. Pak jsem o něm delší dobu neslyšela a nezbylo, než si pouštět staré komedie na DVD. Moje nadšení neznalo mezí, když jsem úplnou náhodou před Vánocemi zjistila, že Pierre Richard vystoupí v únoru v Česku se svou divadelní komedií. Jela bych kamkoliv, ale nebylo třeba, protože bylo naplánováno představení jak v Praze, tak i u nás v Brně. Do 28. února bylo pořád daleko a já jsem málem stříhala metr, jako kdysi kluci na vojně. Když už se to blížilo, zavolala paní z divadla, aby mi oznámila, že se představení pro nemoc odkládá až na 6. dubna. Tím pádem se metr zase pěkně prodloužil, ale vydržela jsem. Včera jsme měli v Brně konečně tu čest shlédnout vynikající one man show „Pierrovi Richardovi. Do vyžádání.“ O čem to bylo, si můžete přečíst např. zde: http://www.hybernia.eu/cs/novinky/203-pierrovi-richardovido-vyadani.html Já zůstanu hlavně u dojmů. Představení bylo zábavné, hodně jsme se nasmáli, ale našlo se v něm i dost poetických a až dojemných míst. Nejvíce na mě však zapůsobilo, že na jevišti nebyl starý pán, ale vitální chlapík, jakého mám v paměti z mládí. Vždycky kladl velký důraz na nonverbální komunikaci, a je v tom naprosto skvělý i dnes. Poprvé jsem byla v divadle nucena číst titulky a byla jsem zvědavá, do jaké míry to bude rušivé. Trvalo mi však jen malou chviličku, než jsem si zvykla a pak už jsem ani nevnímala nějaké nepohodlí. Legrační bylo jen to, že člověk přesně věděl, kdo jak rychle čte. Ti pomalí se smáli se zpožděním, zato ten pán v řadě za mnou už se vždycky řehtal, ještě než jsem stačila zaostřit na písmena. Ale zpět k Pierru Richardovi. Byl úžasný a i když se mu blíží osmdesátka, pořád v sobě má TO, pro co jsem ho vždycky chtěla domů. Moc mě těší, když tvrdí, že má rád Čechy a českou kulturu považuje za jemnou a intelektuální. Určitě víte, že je velký vinař a vloni otevřel v Praze restauraci pojmenovanou po jeho prvním víně – Mon Rouge Pif (Můj červený frňák). A ještě poslední informace pro ty, kteří mají rádi Richarda skoro tak jako já – v březnu mu u nás vyšla kniha „Jako ryba bez vody“, ve které s typickou lehkostí a humorem vzpomíná na své herecké kolegy.