„Pane Mužíku, už vám to serou!“

volala nějaká babka přes plot. Strýc Polda na ni zamával a zasmál se mému nechápavému výrazu: „No přece slepice, potřebuju pohnojit jahody a lidi říkají, že slepičáky jsou nejlepší.“

Byla osmdesátá léta, když můj brněnský strýc Leopold Mužík zdědil polorozpadlé vesnické stavení. Jeho žena, teta Jarka, ho chtěla prodat, ale Polda se rozhodl, že se stane chalupářem a pěstitelem zeleniny. Jarce se „zhroucenina“, jak chalupu nazvala, vůbec nelíbila a odmítala tam jezdit. Vždycky mi připadalo legrační, že když o Poldovi mluvila, nikdy neříkala můj muž nebo manžel, ale můj mužík. Někdy ho tak oslovovala i doma a tehdy prohlásila: „Mužíku, dokud tam nebude splachovací záchod, tak se mnou nepočítej.“ „Mám úžasnej patník“, hlásil strejda, když jsem se ho po čase zeptala, jak pokračuje s chalupou. „Víš, já jsem se v hospodě zmínil, že potřebuju vybílit chlívek a soused hned, že mu zbylo vápno, tak ať si vezmu pytel u nich pod schody. Tak jsem tam vzal nějakej pytel, rozmíchal jsem jeho obsah v kýblu s vodou a pustil se do natírání. Najednou začala štětka tuhnout, kýbl byl horkej, no hrůza, ono to totiž nebylo vápno, ale sádra. Když jsem to pak vytloukl, řekl jsem si, že budu mít aspoň patník.“ Zapomněla jsem vám říct, že Polda byl úředníkem ve Spořitelně, celý život prožil v paneláku a jakákoliv manuální práce pro něj byla velkým dobrodružstvím. Slíbila jsem mu, že se za ním v sobotu přijedu podívat se svým budoucím manželem. Bylo léto, tak proč si neudělat výlet a třeba strejdovi s něčím trošku pomoct. Chalupu jsme poznali už z dálky – podle patníku. Poldu jsme našli u zadní části domu, kde dělal omítku způsobem, který mohl vymyslet pouze on. Nahazoval na zeď lopatou a stahoval starou lyží. U toho nadával na souseda, že prý většího vola neviděl. „Představte si, co mi vyved´. Já se tady snažím pěstovat rajčata, pořád je sleduju, očima potahuju, ale nějak se jim nedaří. Včera jsem přijel z Brna a z dálky vidím, jak se rajčátka červenají. Celej šťastnej k nim běžím, už se těším, jak se krásnými exempláři doma pochlubím a najednou to vidím. On si dal Pazdera tu práci, že vzal svých pár rajčat, na stopky navázal zelené mašličky a přidělal k mým keříkům, blbec,“ oháněl se Polda lyží, až z ní malta stříkala. „Oni tu ze mě mají všichni legraci, ale já jim ještě ukážu!“ Ukázal. Postupně se všechno naučil a z mrkviček jako malíčky byly časem výstavní kousky, rajčata měl hezčí než Pazdera, nádherné jahody (zřejmě z těch slepičáků) a chaloupka krásně prokoukla. Nakonec si tohle místo oblíbila i teta Jarka a my jsme za nimi moc rádi jezdívali. Jednou po obědě se šel Polda natáhnout pod jabloň, dlouho se nevracel, tak se za ním šla teta podívat a našla ho mrtvého. V pětapadesáti letech zemřel na selhání srdce. „Mužíku, cos mi to udělal?“, vzdychala Jarka, když sedávala na zápraží chalupy. Nakonec se do ní úplně přestěhovala a bydlí tam dodnes. Strýc by měl letos v únoru sedmdesát let, tak jsem si dovolila podělit se s vámi o pár vzpomínek, které jsou naštěstí nesmrtelné.