Jana si vždycky myslela, že vyjde skoro s každým. Neměla ráda konflikty a tak občas úspěšně používala taktiku, kdy s úsměvem odkývala kde co, ale stejně si pak všechno udělala podle svého. Jednoho dne však narazila. Setkala se s protistrategií, která fungovala na principu – s úsměvem doporuč a přinuť k provedení.
Tohle nastalo, když začali bydlet u manželových rodičů na vesnici. Aleš byl její druhý manžel a Janě bylo v té době čtyřicet. Moc se jí z městského bytu, který měli v pronájmu, nechtělo, ale nakonec podlehla přemlouvání tchánů i Aleše. Přece nebudou zbytečně platit stále dražší nájemné, když je u rodičů ve dvougeneračním domě volné celé horní patro. Vzájemně si vypomohou, navíc budou bydlet na čerstvém vzduchu, budou mít k dispozici i zahradu atd., prostě všechno jí to lakovali krásně na růžovo. Jana nakonec „výhledově“ souhlasila. Jaké bylo její překvapení, když hned o dalším víkendu přijel tchán s dodávkou a začal do ní odnášet jejich věci. Chvíli trvalo, než se trochu zabydlela a rozkoukala. Aleš byl nadšený, protože se vlastně po letech vrátil do rodného domu a v okolí měl spoustu kamarádů, se kterými vyrůstal a kterých se najednou nemohl nabažit a byl s nimi věčně někde venku. O to víc se jeho rodiče soustředili na Janu. To by zase tak nevadilo, protože děti už měla odrostlé a jinak tam zatím nikoho neznala. Horší bylo, že se k ní chovali, jako k novomanželce, které je devatenáct a kterou teprve musí všechno naučit. Že byla dvacet let vdaná a vychovala dvě šikovné děti, to vůbec nebrali v úvahu. Byty byly sice oddělené schodištěm, ale žádné dveře nebylo zvykem zamykat a také klepání bylo považováno za naprostou zbytečnost. Babička s dědečkem se proto zjevovali v horním patře v kteroukoliv denní i noční hodinu a o nějakém soukromí nemohla být řeč. Jana se přesto snažila být milá a vstřícná, i když věděla, že si sem nebude moci pozvat ani kamarádku, aniž by neprošla důkladnou lustrací. „Proč loupeš ty brambory nožem, dělá to tlusté slupky,“ hartusil tchán. „Jsem tak zvyklá, tatínku.“ „Vezmi si škrabku, Janičko, tohle je zbytečné plýtvání.“ „Dobře, příště si vezmu škrabku,“ usmála se Jana. „Proč si ji nevezmeš hned?“ „Protože žádnou nemám, když ji nepoužívám.“ Tchán někam odběhl, ale za moment byl zpět, podával Janě jakousi rezavou historickou škrabku a sebral jí nůž. Potom teprve spokojeně odešel. Sotva se za ním zavřely dveře, Jana mrskla škrabkou a brambory doloupala nožem, jak byla celý život zvyklá. Když pak viděla z okna, jak tchán v popelnici kontroluje bramborové slupky, zabalené v novinovém papíře, usoudila, že to asi nebude mít úplně jednoduché. Ten den, kdy jí tchýně vysvětlila, že je špatná hospodyně, protože neškrobí záclony a povlečení, stála Jana zamyšleně u okna. Potom jí přišlo líto, že se nechala k tomuhle soužití přemluvit a rozplakala se. V tu chvíli se zase objevil tchán, který jim nahoru přinesl celé plato borůvkových jogurtů, které nesnášeli. „Snězte je rychle, pozítří už budou prošlé. A proč máš červené oči?“ prohlížel si Janu. „Ále, mám rýmu, asi jsem nastydla.“ „Musíš si napařit nohy, to pomůže.“ „Jo, jo, napařím,“ odpověděla Jana a začala umývat nádobí. „Ale to musíš hned, jinak to nepomůže,“ zdůraznil tchán, když odcházel. Jana si oddechla, když konečně zmizel. Ne však na dlouho. Za chvíli byl zpátky s lavorem, protože ho napadlo, že Jana třeba žádný nemá. Poděkovala a ve dveřích si ho vzala. Když přišel dědeček potřetí, aby zkontroloval, jestli už má nohy ve škopku, dostala první lehce hysterický záchvat. Viděla, že takhle to dál nepůjde. Bude muset přitvrdit a nastavit nějaké mantinely, jinak ji ti dva brzy připraví o nervy. Když o tom mluvila s Alešem, vždycky se jen smál, že jsou to hlouposti. „Já vím, že to všechno myslí dobře, ale kdo to má vydržet? Zase přinesli další borůvkové jogurty. Kolikrát jsem říkala, ať je zbytečně nekupují, že je nejíme. Jenže oni to nevydrží, když je to výhodné. Maminka odmítá pochopit, že si raději koupím dva drahé, které mi chutnají, než dvacet levných, málem prošlých, které nejíme a stejně je vyhodíme. Jen jí pak připadám zlá a nevděčná.“ Jednou v noci, zrovna když byli Aleš s Janou v nejlepším, přihrnul se tchán až do ložnice. Nevadilo mu, že je před půlnocí a že je všude zhasnuto, jen v ložnici svítí malé světýlko. On se zrovna potřeboval zeptat, kdy se bude na auto montovat tažné zařízení. „Budete se na nás jen koukat, nebo se chcete rovnou přidat?“ zeptala se suše Jana. „Ale Jani, vždyť se nic tak hrozného nestalo,“ uklidňoval ji Aleš. „A co si tady ještě musím nechat líbit? Víš co, zítra vyměníme vchodové dveře a bude se u nich klepat nebo zvonit jako u každých normálních dveří do bytu. Jinak to nepůjde.“ „No dobře, tak já se s našima domluvím.“ Nedomluvil. Maminka křičela, že jim tam přece nechodí krást a že to se tedy dočkala snachy, co se roztahuje v domě, který dědeček postavil vlastníma rukama… To byla poslední kapka a o ostatní už se postarala realitní kancelář, která jim rychle našla útulný byt.
