„Ať se ti udělá uprostřed zad příšerně svědivý pupínek, na který si nedosáhneš a nebudeš se moci poškrábat!“ Kdysi jsem tuhle kletbičku někde četla nebo zaslechla a některý z mých nepřátel ji teď zřejmě poslal na mě.
Seděla jsem v práci u počítače, na sobě upnutý rolák a najednou to začalo. Ošívala jsem se na židli, snažila se dosáhnout ze všech směrů, ale marně. Vědoma si výhody, že mám kancelář jen sama pro sebe, vzala jsem to nejdelší pravítko a nasoukala ho shora za rolák – to byla úleva. Se slastným výrazem jsem si užívala poškrábáníčka, když se po jednom klepnutí rozlétly dveře a v nich rozčilený náměstek. Leknutím jsem vyskočila ze židle a připažila. Lehkým záklonem hlavy jsem se pokoušela přidržet klouzající pravítko. Náměstkův výlev emocí jsem naštěstí nezpůsobila já, ale pojišťovna, která se bránila plnění svých závazků. „No schválně se na to podívejte,“ hodil přede mě na stůl nějaké papíry. Stála jsem jako prkno, protože se s tím pravítkem nedalo předklonit a protože kousek popojelo, tak už ani sednout. „Není Vám dobře?“ všiml si, že se tvářím nějak divně a položil mi ruku na bedra. „Co to je?“ zarazilo ho, co nahmatal. Uchichtla jsem se a pravítko vypadlo spodem. „Toho si nevšímejte, šéfe, to je jen taková pomůcka proti bolesti zad. Nutí mě sedět rovně.“ Zakroutil nevěřícně hlavou a následovalo vyčerpávající vyprávění o tom, jak zakoupil manželce Kosmodisk. Výhodou bylo, že mezitím zapomněl, proč vlastně původně přišel. Později jsem potřebovala něco na poště. Venku bylo krásné podzimní slunce, tak jsem nechala auto na parkovišti a vypravila se pěšky. Byla jsem za svou aktivitu odměněna, protože jsem najednou uslyšela sojčí křik. Přišlo mi to na předměstí zvláštní, ale za chvíli jsem ji opravdu uviděla. Slákala po javoru z větve na větev a pěkně nahlas se ozývala. Stála jsem pod stromem a pozorovala ji. Vlastně jsem živou sojku nikdy neviděla a překvapilo mě, že je docela velká. Říkává se, že si člověk má užívat každého pěkného okamžiku a tohle byl jeden z nich. Sluníčko prosvítalo stromem a já tam vydržela stát, dokud sojka neodlétla. Pak jsem pokračovala v cestě a pocit příjemna ve mně přetrvával, dokud mi ho ten hrozný chlap nezrušil. Vyhrnul se z jednoho domu, div mě neporazil. Měl oblečené vytahané tepláky a triko, ale na krku mu visel tlustý řetěz a na ruce se blýskaly obří hodinky – obojí ze žlutého kovu. Na nohou pantofle, v nich ponožky s prodřenými patami a pod pažemi melouny. Tedy jako melouny – držel ruce od těla, aby vypadal jako pořádný svalovec. Šel těsně přede mnou, pantoflemi škruntal po chodníku a najednou se tou rukou se zlatými hodinkami začal, s odpuštěním, drápat v zadnici. Tato činnost mu vydržela až na konec ulice. Že by také svědivý pupínek? Věříte, že se mi chtělo skoro plakat? Takový pohled úplně pohřbil romantickou chvilku se sojkou. Někdy opravdu není lehké hledat a prožívat pěkné malé radůstky, ale bez těch ošklivých okamžiků bychom si jich zase neuměli vážit. Hlavní je, nenechat se otrávit. Já se také nenechala, a protože hned vedle pošty je cukrárna, vybrala jsem si tam ten nejkrásnější zákusek.
