„Nebuď mě, zdá se mi Svěrák!“

Seděla jsem se Zdeňkem Svěrákem na lavičce na Jakubském náměstí v Brně a povídali jsme si. Při debatě chvílemi živě gestikuloval a pak se zase s milým úsměvem lehce dotýkal mého ramene. Ptala jsem se na spoustu věcí, ale zajímala jsem ho i já a moje práce. Dokonce mi radil, jakým způsobem by bylo nejlepší zpracovat jedno téma, které už nosím delší dobu v hlavě. Pak mě najednou kopnul do nohy. Ne pan Svěrák, ale můj muž. Lezl vztekle přes mou polovinu postele, aby zhasnul čtečku čárových kódů. Zapomněla jsem ji na nočním stolku a ona se začala, potvůrka, uprostřed noci aktualizovat.

Byla jsem zoufalá, že mi přerušil tak krásný sen. Snažila jsem se rychle vrátit, ale on už tam nebyl, nepočkal. Přesto ve mně od té doby stále přetrvává intenzivně příjemný pocit z toho neuvěřitelně reálného nočního setkání. Normálně se mi o Zdeňku Svěrákovi nezdává, ale tentokrát to má celkem logické vysvětlení. Chystala jsem se na jeho včerejší autorské čtení, besedu a autogramiádu do Knihcentrum caffe v brněnské Olympii. To všechno kvůli skvělé knížce Nové povídky, která vyšla na podzim loňského roku. Její neméně půvabná starší sestra vyšla v roce 2008 a jmenuje se jen jednoduše – Povídky. Naprosto mě okouzlily. První knížka obsahuje deset povídek, které vznikaly v rozmezí let 1966 až 2008. Povídku s názvem Za Přemkem Baštýřem jsem už převyprávěla tolika lidem, kteří neradi čtou, že se pomalu začínám obávat nějakého postihu za nedovolené šíření díla. Jak napovídá název, ve druhé knížce jsou povídky úplně nové. Snad nejkrásnější z nich je Betlémské světlo, kde hlavní postava, retardovaný chlapec Petr, umožňuje čtenáři zajímavý pohled na svět svýma očima. Také už si asi nikdy nebudu kupovat v obchoďáku balené kuřecí řízky, aniž bych si nevzpomněla na povídku Zboží. Můj muž ví, co pro mě Zdeněk Svěrák znamená, ať se to týká kterékoliv oblasti jeho tvorby, tak mi udělal velkou radost, když pro nás na zmíněnou akci rezervoval ten nejlepší stůl a umožnil mi tak, abych si mohla s tímhle úžasným člověkem v rámci besedy aspoň chvíli povídat (pak mi sebrali mikrofon). Nevadí, zbytek si dopovíme třeba zase někdy na lavičce. A pane Svěráku, když jsem Vám včera říkala, že mi děláte život hezčí, myslela jsem to opravdu upřímně, a určitě to podobně cítí většina lidí.