Kdysi mě fascinovaly fotografie příslušníků různých přírodních národů, kteří byli prapodivně vyzdobení. Nevěřícně jsem si prohlížela krky protahované přidáváním kroužků, dolní rty vyztužené do obrovských rozměrů, ušní lalůčky až na ramena a propíchané kde co.
Byli jsme doma vychováváni k přesvědčení, že mnohem důležitější je to, co máme v hlavě než na ní, takže když přišel brácha s náušnicí v uchu a drsnou mluvou, dostal pár facek. Vyřešil to piercingem v jazyku, který na mě u oběda plazil, když se naši nedívali. Moje známá si zase otevřela salon, ve kterém se mimo jiné nastřelovaly náušnice. Novou pistolku potřebovala na někom vyzkoušet a já byla zrovna po ruce, tak mi prostřílela uši a do děr nasadila kroužky. I když už jsem v té době byla vdaná, dopadla jsem málem stejně jako bratr. Naštěstí zůstalo u konstatování, že jsem úplně pitomá, když nevím, že v ušních lalůčcích je spousta nervových zakončení, která se propíchnutím poškodí a může to mít zdravotní následky. I já jsem se po letech snažila přesvědčit své děti, že není důležité mít všechny hadříky značkové a fialovou hlavu, ale že záleží na tom co umějí a jací jsou. Až na nejmladší dceru se zdálo, že to snad i pochopily. Ta se však zase vždycky strašně bála bolesti, tak jsem se utěšovala nadějí, že si aspoň do sebe nenechá dobrovolně nic bodat. Když byla maličká a chtěla jsem jí třeba jen ostříhat nehtíky, bránila se tak, že jsem měla obavu, aby mě sousedé nenařkli z týrání. Pokousaná zubní lékařka dcerce napsala na kartu NEOŠETŘITELNÁ a před očkováním musela dostat sedativa. Občas jezdívám vlakem mezi Brnem a Tišnovem. Mezi průvodčími, kteří se na této trase střídají, mě jeden velmi zaujal. Skoro jako ty obrázky divokých národů v dětství. Je na mnoha místech potetovaný a plný nejrůznějších piercingů. Mívá stejnokroj s krátkými kalhotami a vyhrnutými rukávy, aby všechno pěkně vyniklo, je pěkný, mladý a voní. Vlakem prochází se sebevědomým výrazem a rychle. Tak rychle, že si ho nikdy nestačím pořádně prohlédnout, což je škoda, protože většinou má na sobě zase nějakou další novinku. Někdy mám chuť ho zastavit a pochválit, jak je pěkně ilustrovaný, ale mám strach, aby si neřek´, že je baba na hlavu. Dokonce jsem se na něj ptala svého kamaráda, který má u dráhy „štíplístky“ na starosti a dozvěděla jsem se jen to, že prý hraje s nějakou rockovou kapelou. Vyprávěla jsem o něm doma a má šestnáctiletá dcera prohlásila, že by chtěla také tetování. Protože je to moje dítě a ne cizí muzikant, použila jsem spoustu argumentů, abych jí podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Nakonec ten, že to STRAŠNĚ bolí – pro jistotu. Dál už o tom nemluvila, tak jsem považovala záležitost za uzavřenou. Stačilo, že své blonďaté vlásky brzy proměnila v zářivě rezavé a oči začala začerňovat tak, až z ní šel strach. Pak se asi zapomněla a jedno ráno si vyčesala vlasy do drdolu a já uviděla potetovaný krk. Trvalo mi dost dlouho než jsem to vydýchala a hodně jsem myslela na své rodiče. Nedávno jsem zase jela vlakem a „můj“ průvodčí měl tunel v uchu. Ale jaký, člověk by tam palec prostrčil. Jen mě napadla slovní hříčka, že jezdí tunelem s tunelem, a pustila jsem to z hlavy. Za pár dní vidím dceru, jak má v uchu zvláštní náušnici. Takovou barevnou spirálu od tenka do široka – šneka. Tedy naivně jsem si myslela, že je to náušnice. Když jsem se podívala zblízka, zjistila jsem, že ušním lalůčkem prochází ta tlustá část – dcera buduje tunel. „Vždyť tě nevezmou do žádné slušné práce, a jak bude jednou vypadat krásná bílá nevěsta s kráterem v uchu? A když ti partner koupí diamantové náušnice, kam si je strčíš, když budeš mít díry jako vrata? Navíc jsi úplně pitomá, když nevíš, že v uších je spousta nervových zakončení...,“ ozvala se moje matka mými ústy. „Dyť to má skoro každej, tomu vůbec nerozumíš, pak to v pohodě zaroste,“ pohodila znechuceně hlavou. Abych „tomu“ tedy rozuměla, zasedla jsem k internetu. Už vím, co je šnek, roztahovák, plug nebo tunel a z jakých mohou být materiálů. Z diskusí jsem se také dozvěděla, že to někdy bolí, hnisá, smrdí a nezarůstá, tak nevím. Vybavila se mi slova psycholožky Martiny Pokertové: „Slušné dítě je během dospívání natolik hnusné, aby umožnilo rodičům se citově odpoutat a nechat potomka dospět.“ Snad to nebude dlouho trvat.
