Máme se bát vlastních dětí a vnoučat?

Nebo už se někdy bojíme? Šikanují, kradou, ubližují, v nejhorších případech i zabíjejí. Kantoři se jich bojí. Trestní odpovědnost buď žádná, nebo minimální. Rabování v Londýně se před pár dny účastnily i jedenáctileté děti. Myslíte, že se něco takového nemůže stát i u nás?

Včera jsem zahlédla ve zprávách plačící paní, která líčila, jak venčila svého maličkého pejska, a znuděný čtrnáctiletý výrostek se rozehnal a do zvířátka vší silou kopnul. Psík letěl několik metrů vzduchem, a po dopadu na zem moc naříkal a krvácel z tlamičky. Veterinářům už se ho nepodařilo zachránit, i když ještě celou noc bojoval o život v náručí své nešťastné paničky. A co se stalo? Nic! Poškození „věci“ a nezletilý darebák, takže žádný trest. Tohle všechno už jsou jen důsledky špatné výchovy a systému. Je samozřejmé, že se ve společnosti vždycky budou vyskytovat individua různě psychicky narušená, kterým sebelepší výchova nepomůže, ale jinak jsme za chování svých dětí zodpovědni jen a jen my, jejich rodiče. Dítě má od malička schopnost úsměvu. Smějete-li se na mimino v peřince, odpoví vám stejně. Je mu to příjemné, má potřebu harmonie. Pokud se však dospělí na dítě neusmívají, tak ono tuto schopnost postupně ztrácí. Dítě je zrcadlo, které napodobuje to, co vidí. Tyto zkušenosti si s sebou nese až do stáří. Jestliže má kolem sebe jen hádky, rozpadlé vztahy, krutost, tíseň a nezájem, vyrůstá ve většině případů psychicky zmrzačený jedinec. Rodiče často argumentují tím, že je dítě zocelené a dobře připravené na drsný život, ale opak je pravdou. Tyto děti jsou později nejčastějšími klienty psychologických a psychiatrických ordinací. Malé děti mají potřebu být šťastné, a pokud vyrůstají s laskavými, ale spravedlivými rodiči, kteří je milují a věnují jim dostatek času, mají do života dobře nakročeno. Zamysleme se proto nad svými vlastními žebříčky hodnot a vysvětlujme dětem, že dobro má být odměňováno a zlo potrestáno, protože jinak se o tom nikdy nedozvědí, tak jako naši politici.