Každý dům a byt je plný různých zvuků. Jsme na ně zvyklí a většinou je ani nevnímáme. Když vzpomínám na místa, kde jsem kdy bydlela, nejdříve se mi vybaví právě zvuky.
V mém rodném činžáku to byl řízný úder razítka, protože byt sousedil s malou poštou a úřednice byla evidentně dost od rány. Pošta však časem náš dvoupokoják pozřela a rodinka byla přemístěna do megapaneláku na předměstí. Tam byla docela legrace. Člověk nežil jen svůj život, ale prožíval i radosti a starosti svých sousedů v rozsahu tří pater nahoru a tří pater dolů. Pokud totiž některá rodina hlučněji diskutovala v kuchyni, díky šachtě za sporákem to měli sousedé v přímém přenosu. Vzhledem k tomu, že mám spaní „jako na psí kůži“, vnímám hlavně noční a časné ranní zvuky. V paneláku to byl v jedné místnosti hluk zastavujícího výtahu a ve druhé zase televizor, který nahluchlý soused pouštěl na plné pecky. Mnoho let jsem potom bydlela v centru města, kde jsem si nejdříve zvykala na vyzvánění bezpočtu zvonů a později na cinkání posledních nočních a prvních ranních tramvají. Nic z toho však nemá na ptáky. Já bych zřejmě patřila k těm stěhovavým, protože jsem před pár lety opět změnila stanoviště. Tentokrát jsem se já, typický městský človíček, ocitla nebezpečně blízko přírodě. Snažím se ji poznávat a nabízím jí kamarádství. Ona mi to však vůbec neulehčuje a vymýšlí si na mě různé naschvály. Třeba pravidelně posílá lesní zvěř, aby likvidovala moje amatérské zahradnické pokusy. Ale zpět k ptákům. Přesněji k ptákům zpěvákům. Miluji jejich zpěv za večerního soumraku. Na nejvyšší větvi naší meruňky sedává kos a má neskutečně pestrý repertoár melodií. Vždycky všechny přezpívá a pak začne zase od začátku. Prý čím jsou kosové starší a zkušenější, vzrůstá počet skladeb, kterými se před samičkami prezentují. Mnoho druhů ptáků zpívá rádo na vyvýšených místech, ale například skřivánek pěje za letu a slavík zase nejčastěji ukrytý v křoví. Ještě že se to netýká zlatých slavíků, protože Karlu Gottovi to určitě více vyhovuje na pódiu. Ptáci nejvíce vyzpěvují na jaře, kdy se samečkové snaží upoutat pozornost samiček. Potom už nemají tolik času, protože se musejí postarat o bydlení a o děti. Nejdéle se ozývají ti, na které se nedostala žádná samička. Zpěv ptáků za rozbřesku je však pro mě „ranní můrou“. Trpím věčným spánkovým deficitem a vnímám jako nesmírnou křivdu, když mě někdo obírá o sladké chvíle, které zbývají, než se rozdrnčí budík. Tihle opeření umělci to dělají pravidelně. Okno z naší ložnice směřuje k lesu, tak máme na jejich ranní koncert protekční permanentky. Někdy se probudím ještě dříve než oni, ale to už stejně podvědomě čekám, že každým momentem začnou. V jedné takové chvíli jsem učinila zajímavý objev (aspoň pro mě). Je úplné ticho, najednou hvízdne jeden z ptáků a v tu ránu spustí všichni najednou. Usoudila jsem, že má vždycky některý z nich službu a budí ty ostatní. Podle jakého klíče se střídají a jak se ten první vlastně probudí, to netuším. Nevíte to náhodou někdo?
