Království za - záchod!

„Nic se neboj, bez záchodu budeme maximálně půl dne,“ ujišťoval mě Igor, zatímco otloukal ze zdí staré obklady. Pustil se totiž do kompletní rekonstrukce koupelny spojené s toaletou. „ Jak přivezou novou mísu, tak tuhle starou oddělám, namontuje se nová a hotovo“. Pěkně si to maloval, ale realita byla úplně jiná.

Původní záchod měl odpad v podlaze, ale ten nový, závěsný, pro změnu ve zdi, kde měla být ukryta i nádrž. „Zbláznil ses, Igore? Tu mísu tam můžeš nasadit, až budou hotové obklady, to jinak nejde,“ chytal se za hlavu kamarád instalatér. „ Co se dá dělat, tak budeme chodit pár dní o patro níž k rodičům, nějak to zvládneme,“ vzdychla jsem, „chceme to tu mít krásné, tak musíme něco vydržet.“ Kdybych v tu chvíli věděla co, tak bych tuhle větu nikdy nevypustila z úst. V pondělí to začalo. Měl přijít obkladač, tak instalatér demontoval mísu, zrušil původní odpad a nachystal, co bylo třeba. Igor jel do skladu pro obklady, ale vrátil se jen s pár metry dlažby. „Představ si, že prý ty obklady omylem vydali někomu jinému a budou je muset znovu objednat,“ rozčiloval se. „A jak dlouho to bude trvat?“ „Říkali, že asi čtrnáct dní.“ Obkladač položil aspoň tu dlažbu a pak nám oznámil, že za čtrnáct dní už nebude mít čas. Večer měla malá dcerka zvýšenou teplotu a pofňukávala v posteli, že se bojí fleků na stropě, které se tam objevily po poslední bouřce. Dostala jsem jeden ze svých úžasných nápadů. Přinesla jsem si z našeho „staveniště“ štafle, našla barevné křídy a začala jsem z fleků postupně tvořit usměvavé sluníčko, mráčky a barevné ptáčky. K tomu poslednímu jsem se musela víc natáhnout, ještě kousek, ještě - a pak se mi ty štafle najednou sklaply a já byla v tu ránu na zemi. Dcera byla nadšená z obrázků a já vyfasovala v nemocnici ortézu a dvě dřevěné berle jako ze Švejka. Měla jsem parádně natažené vazy v kotníku a nesměla jsem na nohu vůbec šlápnout. Ani to nešlo. To by však nebyla sama o sobě žádná tragédie, kdyby nevedlo k záchodu dvakrát patnáct schodů, na kterých mi s těmi berlemi šlo vyloženě o život. Každá cesta byla dlouhá a vysilující. Už jsem skoro nepila, abych nemusela dolů tak často, přesto jsem měla pocit, že většinu dne trávím zdoláváním schodů. Raději jsem si ani nenechala napsat neschopenku a dala se vozit do práce, protože tam mám aspoň WC na patře.Za dva týdny byly doma obklady, ale nesehnali jsme obkladače, tak mému muži nezbylo, než aby se do toho pustil sám. Poprvé v životě. Cítil obrovskou zodpovědnost, už jen díky ceně obkladů a celou noc pořád něco vyměřoval. Druhý den mi do práce volala učitelka starší dcery, že si zranila při tělocviku kotník. Odpoledne už jsme seděly svorně vedle sebe s ortézami a chudák Igor musel kromě obkládání ještě nakupovat a venčit psa. My jsme si střídaly berličky a téměř nebylo chvíle, aby některá z nás nebyla zrovna na cestě nahoru nebo dolů po schodech. O toaletu v přízemí byl najednou takový zájem, že navíc přestalo být jednoduché se na ni propracovat. Nejhorší bylo, když jsem po náročném schodišťovém výkonu viděla, jak zrovna v místnůstce mizí děda s novinami. Odnesl to opět Igor, který měl v jednu chvíli hodně napilno, ale u záchodu stála fronta, tak s vytřeštěným zrakem skočil do auta a mazal na benzinku. Takhle jsme válčili ještě další týden, ale výsledek stál za to. Obklady dopadly na jedničku a když jsem uviděla zavěšenou mísu, slyšela jsem rajskou hudbu. Ani by mě nenapadlo, jak moc si najednou budu vážit tak „obyčejné“ věci.