Jak se to moc nepovedlo

Když se na něco moc těším, většinou jsem pak zklamaná a naopak. Určitě to všichni znáte. Tohle byl ten první případ, ovšem dotažený k dokonalosti.

„Přijeďte, bude tam pár lidí, tak něco opečeme na ohni, něco popijeme, zahrajeme na kytary, prostě si uděláme super večer,“ zval nás kamarád Franta na jejich louku. Akce měla proběhnout za čtrnáct dní. Můj muž celou dobu pilně trénoval s kytarou a Franta nám průběžně volal, aby se ujistil, že jsme nezapomněli a přijedeme. Těšila jsem se, mám ráda noci u ohně a do žhavých uhlíků bych vydržela koukat hodiny. Když jsme navečer dorazili autem na místo, Frantu jsme neviděli, ale kolem ohně sedělo jeho příbuzenstvo snad do pátého kolena včetně staříků a kojenců. Jen letmo otočili hlavy, aby se podívali, kdo přijel a hned si nás zase přestali všímat. Chvíli jsme se snažili navázat nějaký kontakt, ale marně. Jen jsme se dozvěděli, že Franta spí támhle na dece, protože má po šichtě. Přivezli jsme buřty, tak jsme si řekli, že je aspoň opečeme, když už jsme tam. U ohně nebylo místo, tak jsme se usadili bokem na pár polínek, abychom si je připravili. To ale nebylo jen tak, protože se k nám okamžitě seběhlo pět psů různých velikostí, které mělo osazenstvo s sebou. Snažila jsem se je odlákat. Ten největší usoudil, že konečně našel nějakého ochotníka ke hře, přinesl mi v tlamě strom a chtěl se o něj tahat. Chvíli jsem si s ním hrála, ale pak jsem nebyla dostatečně rychlá a špičák rozjíveného psiska zůstal zapíchnutý v mé ruce mezi palcem a ukazováčkem. Byla to moje chyba. Nechtěl mě kousnout, jen si potřeboval popohodit ten „klacíček“ v tlamě. Nikdo si ničeho nevšiml, tak jsem se uklidila na polínka a snažila se zastavit krev. Rána nebyla velká, vlastně jen taková dírka, ze které však vytrvale tekl červený pramínek. Potřebovala jsem dát ruku nahoru, tak jsem vstala a opřela se ležérně o strom, aby to nevypadalo, že se hlásím. „Co tam stojíš, jak svatej za dědinou? Pojď si dát toho buřta,“ volal mě můj muž. Když jsem mu ukázala, co se přihodilo, tak rozpitval autolékárničku a ruku mi ošetřil. To pak musel udělat ještě třikrát, protože jakmile jsem dala ruku dolů, obvaz okamžitě protekl. Zbytek večera jsem proto trávila s rukou na hlavě a na kytaru jsem mohla zapomenout. To ovšem nevadilo, protože když začal hrát můj partner, stejně se všichni hlasitě bavili a nikdo nechtěl zpívat, tak toho raději zase nechal. Mezitím se probudil Franta, srdečně nás přivítal a od té chvíle řešil nějaký pracovní problém a pořád kamsi telefonoval. Asi v devět hodin zřejmě velitel příbuzenstva prohlásil, že už je zima a jde se domů. Všichni se začali balit, tak jsme se rozloučili a odjeli. Cestou jsme přemýšleli, jaký si vlastně uděláme večer program. To jsem však zatím netušila, že tahle akce ještě bude mít dohru. Doma jsem totiž zjistila, že mám svou oblíbenou bundu umazanou od krve. Rychle jsem ji svlékla, zakapala přípravkem na skvrny a nacpala do pračky s programem navoleným na pořádné praní. V noci jsem ji pak vytáhla a rozložila na sušák. Druhý den v práci jsem otevřela v kantýně peněženku a ta strana, kam se strkají všelijaké karty, byla nějak podezřele prázdná. V tu chvíli mě zamrazilo, protože jsem si vzpomněla, kde jsou. Úplně jsem se viděla, jak jsem byla včera nadšená, když jsem na bundě objevila kapsu, do které se úplně přesně vešla občanka, řidičák a zelená karta. Kdybyste mě viděli, jak jsem se doma plížila k sušáku na prádlo… Už jsem se děsila, jak obíhám úřady. Naštěstí to odnesla jen zelená karta. To ostatní, co bylo zatavené, vydrželo i předepírku. Aby to nebylo všechno, rána od psího zubu se řádně podebrala, tak jsem absolvovala ještě moc příjemné čištění a dávku antibiotik. Já mám v povaze, že se pořád musím na něco těšit. I když je to úplná hloupost, stejně mi to dělá radost a dobíjí energii. Když to však dopadne jako tentokrát, tak si říkám, že možná má přece jen pravdu jedna moje přítelkyně, která se zásadně netěší na nic, všechno vidí už dopředu černě a pak může být jen příjemně překvapená. A co vy? Na co se těšíte?