Využíváte předplatného novin a časopisů? Připadá mi to praktické, ovšem ne vždy jednoduché. Také uplatnění reklamace může být tvrdým oříškem.
Když jsme se před časem přistěhovali do dvougeneračního domu, byla u vchodu jedna společná poštovní schránka. Taková malá s rourkou na noviny. Chtěla jsem si přidat vlastní, ale noví příbuzní mě odbyli, že to není potřeba. Naštěstí si pošťačka brzy zvykla, že má moje dopisy házet do jejich schránky, přestože je na nich jiné příjmení. Pustila jsem to z hlavy. Pak jsem si ale předplatila nějaké časopisy, které bývaly vždycky volně zastrčené v té rouře pod schránkou. Protože se vracíme domů až později odpoledne, stávalo se mi, že jsem si vyzvedla časopis celý ochmataný a jednou dokonce s kroužkem po hrnku s kávou. Začala jsem doma zase o nové schránce, ale prý nadělám a mám být ráda, že mi dotyčný aspoň nechal nevyluštěné křížovky. S ostatními zásilkami to také nebylo jednoduché. „Máš nějaký dopis na poště.“ „Ano, babičko, děkuji.“ „Tak si pro něj zajeď!“ „Teď nemám čas, to nespěchá, bude tam čtrnáct dní.“ Druhý den: „Už sis byla vyzvednout ten dopis?“ „Ne.“ „A proč?“ „Až toho budu mít víc najednou, tak se tam zastavím." "A kdopak ti píše z Budějovic?" Další den: … myslím, že si to dovedete představit. Pak jsem si objednala předplatné jednoho lepšího časopisu o bydlení, protože nás čekala rekonstrukce bytu a potřebovali jsme nějakou inspiraci. První číslo se pošťačka snažila vecpat do malé schránky a celé ho potrhala. Další už nepřišlo. Nevěděla jsem, jestli ho neposlali nebo ho někdo ukradl, tak jsem to chtěla zjistit. Dozvěděla jsem se pouze to, že se mnou nikdo nebude komunikovat, dokud nemám uzamykatelnou, správně jménem označenou schránku. Konečně se objevil pádný důvod k pořízení vlastního kastlíku. S přítelem a s dětmi jsme vyrazili do nejbližšího „BAUčehosi“ a já začala vybírat. Schránek měli plno. Různé tvary, materiály a ceny. Některé byly rozvěšeny na takovém vysokém panelu. „Potřebuji dost velkou, se zámečkem, aby se tam v pohodě vešel i velký katalog. Tam ta stříbrná je docela dobrá,“ ukazovala jsem jim jednu na panelu. Visela tak v úrovni mé hlavy. Brala jsem ten výběr tak zodpovědně, že jsem chtěla rukou vyzkoušet, jestli je tam dostatečná škvíra na ty časopisy, jenže pak se to stalo. Ruka tam zajela jako po másle, místa dost, ale ven to nešlo. Takové ty plandavé caplíky mě pustily dovnitř a pak držely a nepostily. Moje rodinka a nejbližší nakupující se dobře bavili. Já se zpočátku také smála, ale po chvíli to začínal být smích trochu hysterický. Zvednutá ruka se odkrvila, začala bolet a prsty jsem si víc a víc odírala při snaze o vyproštění. Zachránil mě prodavač, který přinesl schůdky, sundal schránku i se mnou, odemknul ji a zevnitř přidržel ty zoubky, které mě kously. Kolem mě se shlukla spousta zvědavců, kteří se královsky bavili, zato já jen ztěží zachovávala dekórum. „To máš za to, že ses kvůli té schránce tolik naotravovala,“ utrousil přítel, když jsme konečně opouštěli obchodní dům. Schránku jsme nakonec koupili raději přes internet. Přišlo mi to bezpečnější. Už je sice nainstalovaná, ale přesto mi to není nic platné. Pošťačka mačká pořád všechny dopisy do staré schránky a časopisu o bydlení jsem se zatím nedočkala. Pokusila jsem se tedy zrušit předplatné k nejbližšímu termínu a bylo mi sděleno, že bude ukončeno až po celé předplacené době, tedy po roce. Žádné vracení peněz. Jdu se podívat, jestli ho mají v trafice.
