Jak jsem se samoopálila

Když je horký den a sluníčko se opírá do čtyř oken mé kanceláře, pohybuje se tam teplota kolem třicítky. To odmítám podávat větší intelektuální výkony, neboť se mi rozpouští mozek.

Na klimatizaci u nás mají nárok jen vedoucí pracovníci, ale abych pořád neprudila, nechal mi šéf nainstalovat na strop obří nerezový větrák. Je těžký a visí mi nad hlavou ve čtyřmetrové výšce. Nemám z něj vůbec dobrý pocit. Pořád po něm pošilhávám, jestli se náhodou nechystá opustit své stanoviště. Má pět rychlostí. Už při druhé mi uklidí stoly od všech volně ložených papírů. Při první rychlosti se vrtule v gumové hlavici divně kývá a v pravidelném intervalu vydává klapavý zvuk. Efekt to má podobný, jako když vězni na Špilberku tak dlouho poslouchali kapající vodu, až nakonec zešíleli. To nechci riskovat, tak větrák raději nepoužívám. Další pracovní den měl být opět slunečný, tak jsem stála doma u skříně a vybírala co nejúspornější model. Vylosovala jsem krátkou letní sukni a halenku jako z pavučiny. Ale co ty zářivě bílé nohy? Nějak jsem zatím neměla čas vystrčit je na sluníčko. Nebyla bych to já, abych si neporadila. Zalovila jsem v zásuvce a vytáhla samoopalovací gel, který mi nedávno vnutila jedna známá. Děti výjimečně nebyly doma a muž mi před chvílí oznámil, že musí tak na dvě hodinky odjet. Ideální stav, aspoň budu mít klídek na celou proceduru. Nasadila jsem brýle a začala luštit miniaturní návod na tubě: „Na oholené nohy…, rovnoměrně…, nechat dobře zaschnout, aby se nezabarvilo oblečení.“ Všechny potřebné věci jsem si rozložila na kuchyňský stůl a pustila se do práce. Zrovna když jsem začala rovnoměrně nanášet a měla naplácané asi dvě třetiny první nohy, zarachotil klíč v zámku a vrátil se můj muž s nějakým cizím chlapíkem. Snažila jsem se rychle prchnout. Vyrozuměla jsem, že je to řemeslník, který si u nás potřebuje ještě něco přeměřit. Potkali se náhodou na parkovišti. „Mohla bys nám půjčit papír a tužku?“ „Jistě, momentíček,“ vystrčila jsem hlavu z dětského pokoje, kde jsem se maskovala za dveřmi. Nezbylo, než na sebe natáhnout dceřinu sukni. Naštěstí byla v pase na gumu. Když pánové po chvíli odešli, seděla jsem na židli a s hlavou v dlaních pozorovala svoje nohy. Samozřejmě, že jsem nic nevykoukala, protože účinky samoopalovacího gelu se projevují až po několika hodinách. Nezbylo, než to dotřít tak nějak odhadem. Stalo se přesně to, čeho jsem se obávala. Tam, kde se vrstvy gelu zdvojily, vytvořily se do rána tmavé mapy, které mě přes veškeré úsilí odmítaly opustit celý týden. Však to také byl drahý a kvalitní gel. No, a mně nezbylo nic jiného, než strávit ta největší vedra v dlouhých kalhotách.