Jak to, že už stojí vlak na peróně? Že by mi šla špatně trouba? Myslím tím mikrovlnku s hodinami, co mám v kanceláři. Nezbývá, než trochu zasprintovat, abych tu nemusela půl hodiny tvrdnout. Dneska se mi to fakt nehodí.
Podařilo se! Hned v chodbičce jsem narazila na průvodčího.„Božínku, já jsem si zapomněla cviknout ten papírek,“ nemohla jsem popadnout dech a mávala jsem mu jízdenkou před očima. Byl to sympaťák a začal se smát. „Ukažte,“ vzal mi jízdenku z ruky a něco na ni načmrkal. „Hlavně s ní už teď nikam nepřestupujte, madam.“ „Kdepak, já jedu rovnou domů. A moc vám děkuji!“ Prošla jsem dveřmi a najednou jsem se zarazila. Je tu nějak málo lidí a místo odrbané koženky pěkně barevně čalouněná sedadla. Že já jsem, blbec, vlezla do rychlíku. Jenže ten u nás v Hradčanech nezastavuje a z Tišnova pomašíruju půl hodiny pěšky. Co teď? Vlak byl zrovna ve stanici tak jsem z něj rychle vypadla. Kde to vlastně jsem? Brno – Řečkovice, hlásala cedule. Ale tady přece staví jen osobáky, došlo mi v momentě, kdy kolem mě prohučel opravdový rychlík. Ach jo, tak mi stejně nezbývá, než tu půlhodinu počkat. To jsem se před tím nemusela tak honit. Sedla jsem si na lavičku a otevřela knížku. Asi po deseti minutách vidím přijíždět malý žlutý vláček. Co to je? Že by nějaký posilový spoj, který vkládají ve špičce? To je super! Koleje tu vedou jen jedny, tak mě přece jinam zavézt nemůže. Usadila jsem se a poučena, že nesmím s jízdenkou přestupovat, jsem si u paní průvodčí koupila za nikoliv nevýznamný peníz jinou. Vláček zastavil v České a pak v Kuřimi – tam definitivně, a mě zase vypoklonkovali na perón. Pochopila jsem, že tenhle vláček posiluje pouze na části trati. Tak si budu ještě čtvrt hodinky číst a pak konečně přijede ten můj osobák. Začetla jsem se a on přijel. Ovšem na jinou kolej, což od něj bylo opravdu zákeřné a než jsem k němu podchodem doběhla, tak mi frnknul. Zrovna dneska, když má za chvíli přijít návštěva, vztekala jsem se. Pak mi to přišlo celé komické a doufala jsem, že dalším vlakem už se mi podaří odjet. Tušila jsem, že před nádražím mají zastávky nějaké autobusy, ale při mé smůle bych se nejspíš vrátila zpátky do Brna. Když jsem se konečně dočkala toho správného vlaku, seděla v něm sousedka a hned nadšeně pokřikovala: „Jé, ahoj Mili, tak už jsi konečně začala jezdit vlakem?“ „Ahoj. Ani ne, jen mám auto v servisu.“ Tys mi tu tedy chyběla. „Já pořád říkám, že auto se dnes vůbec nevyplatí. Ten benzín tě musí stát hrozných peněz. Taky kolikrát vidím kolony aut, jak se nehýbou a já jsem vlakem raz dva doma.“ „No jo, máš pravdu.“ Ale kdyby sis jako já zaplatila jízdenku dvakrát a cestovala místo dvaceti minut skoro dvě hodiny, viděla bys to určitě jinak. Z vlaku jsem raději pádila zkratkou přes louku, abych nemusela poslouchat další ódu na dráhu. „Mami, kde jsi tak dlouho? Už jsme mysleli, že tu bude návštěva dřív než ty,“ vítala mě dcera. „Zdržela jsem se v práci, zlatíčka, dřív to nešlo,“ zalhala jsem zbaběle, ale už večer jsem na sebe stejně všechno práskla. Holt, cestování vlakem, to chce fištróna.
