Jsem sám v hospodě plné lidí. Sedím s kamarády u stolu, a přesto se cítím osamělý. Tak je aspoň pobavím tím, co se mi minulý týden přihodilo. Anebo raději ne, vždyť je to trapné a nechutné. Budou si myslet, že si vymýšlím, protože já bych si to taky myslel, kdyby se to nestalo mně samotnému.
K vedlejšímu stolu nese číšník jídlo – to je ale vůně, že bych si taky něco dal? Ale co když zase vypadnou? Asi pro dnešek zůstanu jen u toho vínka, bude to bezpečnější. Přední zuby jsem si vyrazil ještě za svobodna, ale ten můstek, kterým mi tehdy zubař díru zamaskoval, mám dodnes. Prý vydrží jen pár let, a vidíte, mám ho až do svého středověku. Což o to, můstek vydržel, ale zuby, na kterých byl upevněn, to většinou vzdaly. Já vím, že je nutné nechat to všechno opravit, jenže zlaťáků není nazbyt a zdá se, že nějakou chvíli ještě nebude. A dovedu si představit tu cifru. Nebo možná ani nedovedu. Zatím to šlo, když občas nedržící jedničky vypadly nebo někdy dokonce i vylétly, tak se mi je většinou dařilo nenápadně vrátit na jejich místo. Zkoušel jsem je přilepit kdečím, včetně vteřinového lepidla, ale nic se příliš neosvědčilo. Nedávno jsem však myslel, že už jsem bez nich. To jsem jel na kole a potřeboval jsem se napít a vypláchnout z pusy nějakou mušku. Jel jsem zrovna kolem vysoké trávy a mušku jsem vyplivl hezky daleko. I s můstkem. Byl jsem docela rozjetý, a než mi to došlo, tak jsem ještě párkrát šlápnul. No – a zkuste hledat plivanec na fotbalovém hřišti. No dobře, tak na volejbalovém – ale stejně, byl jsem tam až do tmy. Za poslední půlrok se mi stala spousta věcí, bez kterých by se člověk docela rád obešel. Například se jedna šťastná láska proměnila v nešťastnou, a to pak jeden neví, co by si poradil. A někdy si také radí pořádné blbosti, jako třeba opít se a zapomenout. Ale takhle to řeší jen slaboši, takže já na to zkusil jít úplně jinak. Abych doma nechmuřil, zapsal jsem se do kurzů tance a vyhlásil konkurz na volné místo mé taneční partnerky. Úplně nezávazně – zatím jen tanec. Čekal jsem nával, ale přihlásili se jen tři – chlapi. Blbci. Po několika dalších pokusech se mi podařilo jednu docela sympatickou dámu najít a ve čtvrtek jsme se měli pustit do tance. Jenže v úterý se dostavily pochybnosti. Mám držet v náručí jinou ženu než tu svou šťastnou – nešťastnou? Co když bude čekat víc, než jen tanec? Ale já teď žádnou jinou nechci. Nebo je to jediný lék na zlomené srdce, zlomit ho někomu jinému? Deseti, dvaceti ženám? Pomůže to? Hloupost. Lepší bude opít se a zapomenout, našeptalo mi zase cosi, a já poslechl. A protože jsem se tentokrát rozhodl zapomenout pořádně, ani jsem nedošel do postele, ale usnul jsem na křesle v obýváku. Ráno mi bylo příšerně a následné zjištění, že zase nemám zuby, mě fakt otrávilo. Prolezl jsem po kolenou celý byt a nic. Ještěže jsem nebyl v hospodě, to bych také mohl hledat po celé čtvrti. No jo, ale kde můžou být. Z okna jsem snad nic nevykřikoval, že by vypadly ven, ani si nevzpomínám, že by mi bylo špatně, protože to by taky mohly být v hajzlu. Doslova. A spláchnuté. Pro jistotu jsem tam šel zašátrat. Nic. Ke všemu mě jaksi škrábalo v krku, abych tak místo tanečních ještě onemocněl. Ale moment - v tu chvíli jsem si vzpomněl, že mě při spánku v tom krku škrábalo mnohem víc. Že já, nešťastník, jsem ty zuby spolkl. Už to tak bude. Lékař? Rentgen? Ne, řekl jsem si, že počkám až projdou a budu se modlit, aby se cestou nezakously. Pečlivě jsem se pozoroval a přemýšlel, jak jejich putování popohnat, abych nezklamal svou tanečnici, protože bez zubů prostě nikam nejdu. Už byl čtvrtek ráno a pořád se nic nedělo. Také mi došlo, že vzhledem k tomu, že nemám záchod s odpočívadlem, tak by to chtělo nočník, protože jinak by mi zuby mohly v mžiku zmizet společně s exkrementem v nenávratnu. Nočník jsem však neměl, tak jsem sedl na vanu. Někdy jsem i rád, že žiji sám. K tomuhle jsem obecenstvo vážně nepotřeboval. Tak jsem čekal a prošťourával. Až do neděle, kdy konečně mé zatrápené řezáky vykoukly z hromádky na světlo boží. Po nezbytné důkladné očistě se vrátily kam patří a já si oddechl. Sice jsem pros…švihl tancování, ale třeba to tak mělo být. Stejně se mi nelíbila. A hlavně s opíjením za účelem zapomnění je definitivní konec. Příště by mě už určitě pokousaly.
