Prostředí koupališť je zvláštní svět sám pro sebe. Nikdy jsem moc nechápala, co vede lidi k tomu, aby se nepohodlně placatili deku na dece a nechali si sluncem pálit kůži. A koupat se s půlkou Brna v jedné „vaně“? Děkuji, nechci!
„ Vždycky se budeš opalovat půl hodiny zepředu, půl hodiny zezadu a pak smíš na deset minut do vody,“ zněl příkaz mého nevlastního rodiče a já to nenáviděla. Tehdy jsem chtěla řádit s dětmi ve vodě a ne se postupně měnit v růžové prasátko. Tam někde zřejmě vznikla moje averze k podobným aktivitám. Ani později, když už jsem velela sama sobě, jsem však nenašla žádný důvod, proč tohle nepohodlí a riziko infekcí absolvovat. Snad jen jeden. Působí totiž, především na dámy, lépe než psychoterapie. Určitě tam budou tlustší (hubenější), ošklivější, s větší celulitidou, s křečovými žilami …, a ne jako ty nádhery v časopisech. Krásně to zvedne vaše sebevědomí a zažene stres ze špíčku na břiše. Sluníčku se nevyhýbám, rozhodně se neplazím stínem podél zdí, ale stačí mi to, které si na mě posvítí při sportu, práci nebo procházkách. A když vodu, tak nejraději slanou. „Tys byla na dovolené u moře? Vždyť nejsi vůbec opálená,“ divil se kamarád minulý týden. „Náhodou jsem, chceš vidět, jak mám od plavek pruhovaná prsa?“ smála jsem se a poodhalila výstřih. „Jo, jo, jo, já ti věřím,“ dělal, že si zakrývá oči a nenápadně kontroloval, jestli se nedívá manželka z okna. „Vidíš, a to je to pokrytectví. Tady se bude kdekdo pohoršovat nad rozepnutým knoflíčkem a na pláži ty největší moralistky neví, jak by se roztáhly, aby si opálily stehna i zevnitř. Vůbec jim nevadí, že je kolem lidí, jak na Václaváku. Nepřipadá ti to legrační?“ Jen se usmál a pokrčil rameny. Chvíle na pláži u Egejského moře jsem trávila s knížkou na lehátku pod palmovým deštníkem, ale moc jsem tam toho nepřečetla. Víc mě bavilo pozorovat lidi. Na úplném začátku sezony byla pláž ještě příjemně poloprázdná a osazenstvo se skládalo převážně z důchodců a rodin s maličkými dětmi. Nejdříve mě zaujali manželé středního věku. Nedařilo se mi odhadnout, odkud by mohli být, protože spolu vůbec nekomunikovali. Měli lehátka těsně vedle sebe a leželi na nich bez hnutí. Jednou za čas, když se posunul stín, tak paní vstala, šoupla lehátko třeba o metr a okamžitě si zase lehla. V tu chvíli se zvedl pán, srovnal svoje lehátko přesně s jejím a také hned ulehl. Do moře šli současně a beze slova. Říkala jsem si, že kdyby byli hluchoněmí, tak by snad používali znakovou řeč, ale nic. Asi po třech dnech se u nich zastavili další dva lidé a všichni spolu najednou normálně mluvili – německy. „Asi jsou spolu dlouho a už si všechno řekli,“ konstatovala moje známá. Pak se na pláži objevil dvojník mého muže, který podle mě zůstal v Česku, ale měl s sebou úplně cizí manželku a dítě. Navíc mluvili německy. Stejné pohyby, stejná stavba těla (tedy aspoň to, co bylo vidět), stejný bezvlasý účes a neuvěřitelná podoba. „Nejezdil váš otec zamlada do Německa?“ textovala jsem domů. Prý ne, tak nevím. Nejlepší byla jedna skupinka Italů. Dva páry kolem padesátky a dvě úžasné staré babičky, které byly úplně stejné. Určitě sestry nebo dvojčata. Mohlo jim být už k osmdesátce. Když přišli na pláž, tak si všichni pomazali klouby něčím černým, co vytlačovali z pytlíku. Zřejmě nějaké léčivé bahno. Pak stáli, aby jim to uschlo a vypadali jako chrániči vybavené družstvo sportovců, připravené k výkonu. Babičky celou dobu hlasitě konverzovaly a řešily rodinné záležitosti (Italům na rozdíl od Řeků celkem dobře rozumím). Měly stejné černé jednodílné plavky, dostaly na hlavu velké bílé klobouky s gumou pod bradou, vzaly se za ruce a kráčely pomalu do moře. Ostatní je z povzdálí jistili. Když jim byla voda po ramena, tak si jedna z nich vzpomněla, že by si měly raději obléci trička, aby se ve vodě nespálily. Otočily se a kráčely zase ke břehu, až jim byla voda jen po kolena. Tam se zastavily. Jedna z mladších žen jim přinesla stejná bílá trička a babičky do nich oblékla. Muž mezitím držel klobouky, pak jim je pečlivě nasadil a maličké babičky šly zase do hlubší vody. Postávaly tam a nepřetržitě hovořily. Pak je muži vozili po vodě, vyhazovali do vzduchu a babičky se zajíkaly smíchem. Byly neuvěřitelné. Další dny to probíhalo podobně a já se vždycky těšila, až se zase objeví. Jiná parta mluvila německy, ale na ty se naopak netěšil nikdo. Byli nepříjemně hluční a nejvíce jejich „matka rodu“. „Nešla by ta baba nějak vypnout?“ ptali se Češi, kteří šli zrovna kolem nás z moře. „Obávám se, že tahle ženská nepůjde vzhledem k jejím proporcím ani utopit,“ odpověděla jsem rezignovaně a šli jsme raději společně na zmrzlinu. Nicméně dovolená splnila svůj účel, energie mám na rozdávání a doufám, že mi nějakou chvíli vydrží. Přeji vám krásné léto na plážích a nezapomínejte na kapku ohleduplnosti k ostatním, ať je to u moře nebo u rybníka.
