Dvě stě pade je akorát, s tím se dá vyžít

Kdybych měla umělé zuby, určitě by mi spadly do polévky, jak jsem zalapala po dechu. To bylo včera, když jsem odevzdala psa za účelem ostříhání a vznikla mi volná hodina. Ve městě by to nebyl problém, ale co tady? Na doporučení známých jsem se totiž ocitla na kraji malé vesničky. Slunce pálilo, o žízeň jsem se mohla opřít, tak jsem vešla do překvapivě útulné restaurace, která stála nedaleko.

Posadila jsem se na pěknou verandu, objednala jsem si pití a začetla se do knihy s tím, že tu volnou hodinku věnuji příjemnému odpočinku. Asi patnáct minut jsem tam byla úplně sama, ale pak vrazili hlučně do dveří tři muži, tak kolem čtyřicítky. Na verandě byly jen čtyři velké stoly s lavicemi, takže se posadili kousek ode mě. Jen tak letmo jsem si je prohlédla, ale nic mě na nich na první pohled nezaujalo. Měli trička, kraťasy, všichni byli ostříhaní na ježka a působili jako třeba nějací servisáci, kteří se zastavili na jídlo. Zase jsem se začetla do knihy, ale ne na dlouho. K vedlejšímu stolu přišla servírka a pány překvapivě nejvíce zajímalo, jaká je nabídka neperlivých vod. Všichni si zklamaně objednali tu jednu, která byla, a pokračovali objednávkou bifteků s vařenými nemaštěnými brambory. Že by nějací blázni přes zdravou výživu? Možná. Snažila jsem se číst, ale nemohla jsem se soustředit. Navíc jsem si při představě těch jejich bifteků uvědomila, že jsem vlastně od rána nejedla. No jo, ale kolik tak může stát to stříhání? Abych na to pak měla, když si dám jídlo, běželo mi hlavou a nenápadně jsem kontrolovala obsah peněženky. Pro jistotu jsem si dala jen zelnou polévku. Vedle probíhala nějaká debata o zdravém životním stylu. To nevypadá na servisáky, ti by se bavili nejspíš o práci nebo o ženských. Že by prodejci nějakých těch podezřelých produktů na udržení zdraví, mládí a svěžesti, kteří jsou tím už dočista zblblí? Pak se začali bavit o úrovni golfových hřišť. Tak to nebudou ani ti prodejci, tolik to zase nevynáší. Slečna mi přinesla polévku a já se snažila sousedy ignorovat. Chvíli to šlo, ale potom si vzal slovo ten největší a nejhlučnější z nich, který prohlásil: „Je důležité se nestresovat a odpočívat. Jinak praskne cévka a je vymalováno. Ale copak to jde, když kolikrát vyřizuji na úřadě až deset telefonátů denně? A dopoledne si doma neodpočinu, protože tam řádí malá dcerka.“ Ostatní chápavě pokyvovali hlavami. Muž ovšem pokračoval: „Člověk musí být skromný a zbytečně se nehonit. Dvě stě pade je akorát, s tím se dá vyžít. Zaplatím splátky na barák na auto, párkrát zaletíme na dovolenou, něco na provoz domácnosti a co potřebuji víc? Chci si snad pořídit tryskáč? Na co?“ Ostatní souhlasili a já se začala dusit tou polévkou. Tak na úřadě, no prosím, jaké překvapení! To by mě zajímalo na jakém. Před hospodou stála nová Audi Q7 a já cestou pro psa počítala, jestli deset telefonátů vyřídím v práci za půl hodiny nebo za celou, přestože za to mám měsíčně na výplatě o nulu méně. Že bych měla kancelář na špatném místě?