Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid

Kdysi jsme z okna panelového domu viděli přímo na autobusovou zastávku. V pravidelných časech přijížděli z práce jedni a ti samí lidé, a já ráda pozorovala, jak kráčejí z dlouhého kopce. Našly se mezi nimi i legrační figurky, kterým jsem dávala různé přezdívky.

Mezi nimi byl i Tryskáč. Tenhle člověk nechodil normálně, ale vždycky pádil dvakrát rychleji než ostatní. Mazal v mírném předklonu a moje maminka se smála, že má zadek ještě na zastávce a hlavu už ve vchodu. Netuším, kam pořád tak moc spěchal a nevím ani, kam věčně pospíchají i všichni ostatní. Naši předkové by se nám vysmáli, že nestíháme. Zvládli mnohem víc práce bez všech těch našich moderních vymožeností, a hlavně byli v klidu. Čas spravedlivě utíká všem lidem stejně, i když mám často pocit, že čím jsem starší, tím ubíhá rychleji – jen výplata by mohla být častěji. Také přímo letí, když děláme něco zábavného nebo ho trávíme s milovaným člověkem. Na křesle u zubaře se však čas téměř zastavuje. Tohle všechno mají na svědomí naše vnitřní hodiny, které jsou řízeny emocemi. Na těch ubíhá subjektivní čas, což je doba odhadovaná naším organismem. Objektivní čas je ten oficiální, který se měří na hodinkách. Když jsme dostatečně vnímaví, naše vnitřní hodiny se přizpůsobují času druhého člověka. To znamená, že v přítomnosti starší osoby, která je pomalejší se náš čas také natáhne. Automaticky se naše vnitřní hodiny zrychlují, když máme strach. Nepochybně proto, abychom mohli rychleji reagovat na nebezpečí a bránit se nebo prchat. Starším lidem čas ubíhá rychleji v rozměru měsíců a let. Protože však přirozeně dochází ke zpomalení nervové soustavy, mohou mít někdy pocit, že se dny táhnou jako med. Může za to i stále se opakující zmechanizovaná činnost, nad kterou nemusejí příliš přemýšlet a nedostatek aktivity s novými impulsy. Dětem naopak ubíhá čas pomaleji. Podle jedné teorie proto, že u desetiletého dítěte je jeden rok celou desetinou jeho života (u šedesátiletého člověka jen šedesátinou). Za jeden den prožije dítě spoustu nových věcí a dobrodružství, starší děti už se zase nemohou dočkat dospělosti. Nejpomaleji to však dítěti utíká, když maminka řekne: „Počkej chvíli, než vypijeme kávu.“ Ta chvíle je prostě nekonečná. Když někdo navštíví poprvé například Afriku, jedním z jeho největších zážitků je, že tam lidé žijí v klidu, nespěchají, usmívají se a mají zájem jeden o druhého. Pokusme se také trošku zpomalit to své nesmyslné evropské tempo, které nám způsobuje jen stres, problémy a zamračené obličeje. Choďme pomaleji, jezme pomaleji, naslouchejme svým blízkým a hlavně se usmívejme – to přece nic nestojí. Každý má nějaké trápení, ale to neznamená, že s ním nutně musí zatěžovat všechny kolem sebe a kazit jim náladu. Vyzkoušejte si, že když někoho pozdravíte a pěkně se usmějete, téměř stoprocentně vám úsměv oplatí. Je to příjemné. A ještě poslední věc – při tom zpomalování - POZOR NA ZPOMALENÉ MYŠLENÍ!