A já jí přitom nikdy v životě nezahnul

„Hodnota věrnosti impotentního muže je rovna nule.“ Na tuhle oblíbenou definici doktora Plzáka jsem si vzpomněla, když můj bývalý kolega Jaromír už dobrou půlhodinu štkal u našeho kuchyňského stolu, protože mu utekla žena.

Chtěl, abych mu vyložila karty a ubezpečila ho, že se manželka zase vrátí. Neseděli jsme však takhle spolu poprvé, což znamená, že už jsem o jeho manželství a rodině něco věděla. Jaromír pocházel z malé vesničky a do města přišel před více než dvaceti lety plný ideálů. Jeho dětskými vzory byli Vinnetou s Old Shatterhandem a ze všeho nejvíce toužil najít ženu svých snů a ochraňovat ji před celým světem. Nevybral si však pro tento účel úplně nejvhodnější objekt. Kadeřnice Yvona byla sice krásná, ale trošku hubatá a na romantiku si zrovna moc nepotrpěla. Když ji přišel „ochraňovat“ do kavárny, kam si zašla s kamarádkou, pěkně s ním vyběhla. Jaromír byl zaskočen, ale vytrval v přesvědčení, že je to ta pravá a jediná. Vzali se a po čase přišli na svět dva synové - dvojčata. „Žijeme pouze pro své děti,“ kázal Jaromír a v té době poprvé utekla Yvona s milencem. Zatím jen na víkend. Klukům byly tři roky a zrovna nastoupili do mateřské školky. Jaromír plakal a nechápal. Tehdy jsme seděli nad kartami poprvé. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jeho žena potřebuje i něco jiného, než jen starosti kolem dětí. „Kdy jste byli naposledy sami v kině nebo v divadle? A co si zajet někam na výlet? Máte babičky, tak jim občas svěřte děti a rozšoupněte se. Vezmi Yvonu do nějakého pěkného hotýlku, užijte si to a uvidíš, že nebude mít potřebu shánět zážitky jinde.“ „Myslíš? Jenže Yvonka povídala, že už ji to se mnou v posteli nebaví.“ „A řekla ti proč? Jak často spolu vlastně spíte?“ „Tak jednou za dva, tři …“ „Týdny?“ „Ne, měsíce.“ Problém byl v tom, že Yvona byla jeho první dívkou a ač mnohem zkušenější, nestala se mu v sexu dobrou učitelkou. Nebyl v tomhle směru příliš talentovaný a tak mu tahle frekvence vlastně vyhovovala. Pochopila jsem, že tam bude zakopaný pes. Jaromír byl docela pěkný chlap, ale chodil oblékaný, jako kdyby dědil šatstvo po tatínkovi, v zaměstnání byl bez větších ambicí a neměl jiné zájmy než manželku a děti. Yvona, dříve plná života, koníčků a plánů se s ním musela bezmezně nudit. Nejhorší bylo, že Jaromír odmítal připustit, že by mohla být jakákoliv chyba na jeho straně. Přece žil jen pro rodinu, manželce dával všechno, co vydělal, vzhlížel k ní jako k bohyni a v životě by jí nezahnul. „Jde se nakupovat,“ zavelela jsem, než stačil Jaromír odevzdat další výplatu a dohlédla jsem na to, aby aspoň trochu vylepšil svou garderobu. Také jsem mu přinesla náruč erotické literatury a pár kazet, aby se věnoval samostudiu, ale nemyslím, že by to mělo větší efekt. Pak dostal Jaromír výpověď, práci našel v jiném městě a dlouho se mi neozval. Po letech mě napadlo, že se zeptám svých karet, jak to s ním vypadá. Ukazovaly mi domov, rodinu a mladého chlapce. Že by měli další dítě? Asi za týden volal, jestli by mohl přijet, což znamenalo, že si s něčím neví rady. Přijel a tehdy jsme spolu seděli nad kartami podruhé. Bylo mu pětatřicet a dvojčatům deset let. Karty znovu upozornily na mladého chlapce, ale nebylo to další dítě. Šlo o milence, kterého si Yvona v podstatě nastěhovala domů. Jaromír, místo aby ho srazil ze schodů, ještě pro všechny vařil. „A co na to vaši kluci?“ „Mají ho rádi, je mu pětadvacet, učí je jezdit na takových maličkých motorkách, tak ho berou jako skvělého kamaráda. Úplně si je omotal kolem prstu.“ Pak se chvíli odmlčel a zaleskly se mu oči. „ Víš, ty se mi budeš smát, ale já někdy, když usínám, tak mám zase před očima Vinnetoua a Old Shatterhanda, jako když jsem byl dítětem. Chtěl jsem být čestný a spravedlivý jako oni, jenže tenhle náš svět je úplně jiný a já mu nějak nerozumím. Moje hodnoty nikoho nezajímají, jsem všem jen pro legraci.“ „Já se ti smát nebudu, neboj se. Sociální psychologie tomuhle jevu říká „efekt strýčka Karla“. Jde o nedostižný vzor z dětství. Když se později nesetkáme s lidmi, jejichž postoje a názory uznáme za přesvědčivější, může na nás strýček Karel působit třeba až do důchodu.“ Nevěděla jsem, co mu vlastně mám poradit, ale napadlo mě využít právě toho jeho Vinnetoua. Ten by si přece takové jednání nenechal líbit, to musí Jaromír uznat. „Ale Yvonka řekla, že když se mi to nelíbí, tak se můžu odstěhovat. Ale já bych bez nich umřel.“ „A co sex, změnilo se něco?“ „Nic. Tedy jako že není vůbec nic, ale to je to poslední, co by mi vadilo.“ Jo, hochu, ale té tvé Yvonce to vadí a dříve nebo později o ni přijdeš definitivně, jen co se najde takový chlap, který se o ni a o děti bude ochoten postarat. Zatím, naštěstí, se ti pánové chtěli pouze pobavit a Yvona není tak hloupá, aby se rozvedla kvůli hřebečkovi, kterého by na finále ještě živila. Teď je důležité, aby se od tebe neodvrátily ještě děti, jsou v tomhle věku snadno ovlivnitelné. „Poslyš, Jaromíre, když máš rád Indiány, tak máš rád určitě i koně, ne?“ „To mám. Jako dítě jsem na nich i jezdíval.“ „Tak to je moc fajn. Potřebuješ nějakou aktivitu, která chytne i tvoje synky. Mám kamarádku, které patří jízdárna, domluvím ti to u ní.“ „Ale Yvonka se koní bojí, tu tam nedostanu.“ „V žádném případě se o to zatím ani nepokoušej. Ať si chodí s frajerem na motorky. Vůbec si jí nevšímej. A jestli ještě odevzdáváš celou výplatu, tak Yvoně oznam, že od teď si rozdělíte náklady pěkně půl na půl a zbytek si necháš. Přece nebudeš živit ještě jejího šamstra. Něco budou stát ty koně a ostatní můžeš třeba ukládat na horší časy.“ Jaromír odešel zamyšleně, ale odhodlaně. Jízdárnu jsem mu domluvila a věřte nebo ne, ono to klaplo. Dětem se u koní líbilo tak, že by se nejraději nastěhovaly rovnou do maštale a po motorkách brzy ani nevzdechly. Jaromír začal chodit v bundě s třásněmi i po městě. Trávili takhle společně spoustu času a měli velké téma k debatám a plánům. Yvonin přítel se časem kamsi vytratil a ona se za nimi občas i na tu jízdárnu zašla podívat. Původní problém to však nevyřešilo, takže jakmile synové dosáhli plnoletosti, jejich maminka se definitivně odstěhovala – sama. A to jsme seděli s Jaromírem nad kartami naposledy. „Tak co vidíš?“ „Myslím, že tentokrát už se nevrátí, ale možná to tak bude lepší. Ta pravá Ribanna na tebe teprve čeká a tu budeš chránit až do smrti.“ Smutně se usmál. Letos v létě mi Jaromír poslal vstupenky na velkou akci ve westernovém městečku. Sebrali jsme s mužem po rodině všechny děti a vyrazili jsme. Při programu jsme v Indiánech na koních poznali oba Jaromírovy syny, kteří si tu o prázdninách přivydělávali. Jaromír se stal právoplatným zaměstnancem městečka, představil nám svoji novou "indiánskou" ženu a strávili jsme příjemné chvíle v jejich teepee. A pak nevěřte kartám :-)