21. 12. 2012 měl nastat konec světa. Závěrečné datum v mayském kalendáři naznačovalo apokalypsu. I člověk racionální, který katastrofickým předpovědím nevěří, byl nahlodaný mediální masáží a tím podivným shlukem čísel…
Začal bilancovat svůj život, šťourat se ve všeobecném úpadku lidstva a skončil konstatováním, že vlastně ten konec světa je celkem na místě. Když tedy konec, jak ho ale prožít? Není to den vhodný pro výjimečné skutky, pro splnění tajných přání, která by se teď měla buď realizovat, a nebo odložit přímo na věčnost?
Já chtěla strávit svůj poslední den omámená láskou – nebo alespoň její iluzí. Přepnout na nižší rychlostní stupeň, opít se vínem a poslouchat Pink Floyd v náručí někoho, kdo je stejně naladěný. Sama sebe jsem se musela zeptat: Znám někoho takového? Existuje vůbec? Je to někdo z mé minulosti, komu bych mohla zavolat a překvapit ho takovým návrhem? Ba ne, to může být pouze můj vzrušující, neznámý a přesto instinktivně známý hvězdný protějšek, je to Leo (http://knorrova.blog.idnes.cz/c/485682/lev-drak-versus-beran-had.html). Noc před koncem světa by mohla být tím správným okamžikem pro rozdmýchání ohně v nás.
Leo mě okamžitě pochopí, když mu trochu rozechvělá volám a snažím se mu vše vysvětlit. Rozumí mé panice a vítá společnost. Má doma dokonce i tu muziku našeho mládí a víno – samozřejmě! Bydlí ve starém zchátralém činžáku - s tím nebude mít anděl zkázy příliš práce.
V garsonce mě ale čeká překvapení. Leo ji má zařízenou ve francouzském venkovském stylu – bělené a barvené dřevo, batikované stěny, na všem je tu vidět dotyk jeho šikovných rukou, každý detail vybroušený k dokonalosti. Jedno velké okno vede do dvora, nad nímž se znepokojivě vznáší obrovský bledý měsíc. Leo stáhne dřevěné žaluzie a zapálí svíčky v mosazném svícnu – tím okolní svět přestane existovat.
Sedíme na posteli, protože jiné sezení Leo zatím nemá (asi taktika!) a pijeme (já hodně) bílé víno. Chvění se zmírňuje, tep zklidňuje, z přehrávače zní Wish you were here a můj průvodce katastrofou mě bere jemně do náručí.
Nevím, jestli jsem tohle někdy zažila: je to jako návrat domů, do dávno známých míst. Voní mi, sedí mi, vzrušuje a zklidňuje mě zároveň. Choulím se na posteli do klubíčka, vzduch je prostoupen vůní dřeva a hořících svíček. Leo mě zezadu obemkne celým tělem, jeho dech v mých uších, jeho tep je naprosto synchronní s mým. Tlukot srdcí splývá v jeden úder, moje tělo se noří do jeho, lví tlapy mě tisknou k sobě a hřejí a hladí. Po nekonečném mazlení mě Leo začne líbat na krk, jeho rty sledují dráhu krční tepny, a přijde toho mnohem víc – všechno, všechno, co může muž dát ženě, dává mi Leo až na doraz...
Přežila jsem a nezemřela slastí. Úzkými proužky mezi dřevěnými žaluziemi nakouklo do pokoje ranní šírání. Rozednilo se, venku se nic nezměnilo, a uvnitř – vše. Možná, že apokalypsu odvrátily bosé karmelitánky svými modlitbami v klášteře nad Prahou. Možná jsme konci světa zabránili my s Leem pradávným rituálem milování – a já teď cítím jen smíření. Už žádný neklid z nesplněných očekávání, protože nemůžu zažít víc, než tohle zasvěcení do lásky.
_
Lea jsem už neviděla. Odmlčel se a já nenašla odvahu ho kontaktovat. Nikdy jsem se nepokoušela najít byt ve starém domě, ztraceném kdesi ve spleti pražských uliček a dvorů. Skoro se zdráhám uvěřit, že se to někdy stalo. Jen to usmíření se životem, to zůstalo.
