Poslední dobou mají lékaři podobný názor na všechny moje zdravotní problémy: „To je věkem,“ říkají, a nebo: „To mám taky, s tím se nedá nic dělat.“ Ale co to vlastně znamená? Že se jim nechce pracovat, tedy léčit, nebo snad lidé po čtyřicítce už nejsou perspektivní? Měli bychom snad už jen v ústraní dožít a neotravovat, jako nějací muklové (pro mladší ročníky: mukl – muž určený k likvidaci, většinou politický vězeň)?
Podle jiných, osvícenějších lékařů, jsou všechny choroby psychosomatické: způsobuje je stres, dlouhodobá nespokojenost s našimi životy, prázdnota, nefungující vztahy.
Nevím, nechce se mi to ještě vzdát. Matka mě sice straší přechodem, ale gejzír ženských hormonů stále proudí v mých žilách. Všechno funguje a postupující věk přináší taky mnohá pozitiva – např. nadhled, který v mládí prostě člověk mít nemůže. Schopnost užít si každý okamžik, bez výčitek a s humorem. Svobodu, pokud děti už odrostly a nefungující manželství dosloužilo svému účelu.
Lék na nevyléčitelné stáří existuje: je to stará dobrá LÁSKA, ten vnitřní žár, který v nás zažehne něčí úsměv, gesto, a který když se rozhoří, působí jako zázračné anestetikum na artrózu i psychózu. Láska je fenomén, internetové seznamky jsou přecpané lidmi, kteří ji hledají. Je inspirací pro umělce i obchodníky všeho druhu. Ale můžeme ji v tom pokročilém věku vůbec ještě zažít? Dokážeme překonat strach a ostražitost, vyplývající z bohatých zkušeností, a vrhnout se do vztahu, jako když nám bylo dvacet? Funguje láska jen dlouhodobě, nebo má stejné účinky krátkodobý intenzivní zážitek (láska na jednu noc se tomu kdysi říkalo)?
Rozhodla jsem se to vyzkoušet za všechny, kterým už dávno bylo čtyřicet. Umřít na stáří, choroby a osamělost můžu přece vždycky. Pro to, abych si opatřila ten úžasný lék, nebudu dělat nic zvláštního – jen se nebudu vyhýbat lásce. Nakonec s láskou a vášní je možné provozovat a zažít spoustu dalších potěšení, nejen milostné dobrodružství. A o tom se dá přece krásně psát…
