Kamsi do krajiny středních Brd přišla zima, tak jako každý rok. Vždy v lednu sem vtrhne krutý mráz, bílá barva smrti vše pohltí. Kdo obdivuje sněhem obalené větve stromů, zamrzlé, zapadané vodní nádrže, pak obdivuje smrt.
Zimní les je majestátní, chlad ale proniká až do kostí a úzkost padá na vše živé – jak přežijí zvířata, ptáci?
Tam kdesi posledních sto let panoval neskutečný klid, paradoxně chráněný hranicemi vojenského újezdu. Letošní leden se však zapsal do dějin jako datum vzniku CHKO Brdy a částečného otevření tohoto území pro veřejnost. Tak prosím za tu krajinu: vejděte a neubližujte…
Inspirací pro fotografie byla báseň v próze Jaroslava Durycha, kterou si dovoluji použít jako doprovodný text. Neumím to napsat líp…
Snad i jeřabiny ještě stojí u cest a vejdete-li do lesa, jste ztraceni a společnost lidská nad vámi udělá kříž.
Neboť tady žijí cikáni, pytláci, poustevníci, duchové, strašidla, myslivci, houbaři, baby i babice, lesní zvěř, zavraždění, uprchlí blázni, uhlíři, formani, zloději a lupiči, násilníci, siroty, rytíři a tuláci.
Veverky a kolčavky jsou zde iracionální, datel čarodějný, tetřev jest pak vtělením takového pyšného násilí, že uvažujete o hrůzách ráje.
Nebylo snad ráje bez děsu, bez temných a černých míst. Spatříte-li v dolíku u vody zašlou srnu v rozkladu, jejíž kůže se srstí vysychá a bledne, nezapomenete na ni po celý život.
I jinde v oborách běhají jeleni a srnci ve velkých stádech, jejichž čela nesou oblohu a oči jsou modré a hluboké, ale zde, v tomto kraji, jsou jejich hejna poháněna jiným rytmem, jinou písní, takovou, již tušíte jenom jedenkrát za celý život, a jest to balada prastará, pro kterou byste se vrátili zpět o tisíciletí, abyste ji mohli přinésti v originále, kdyby to bylo možno.
A jdete-li těmito kryptami, katakombami a chodbami lesů, přelézáte-li vrchy, vřesoviska, podrosty a balvany, nebo v zimě závěje sněhu a mraky mlh a křišťálových pavučin za vůně poraženého dříví a kouře, chápete, že číhání na člověka a vraždění kupců, dívek a poutníků mělo zde své posvátné oprávnění starobylé loupežné vášně.
Ach, věnce na křížích a pod obrázky!
Jak to zde voní, jako píseň voní starou smolou, ztuchlým rašeliníkem a pozdravem lesních seníků a lučin!
Jeřabiny u cesty a duby! A hvozd smrků a borovic šumí jako za dne stvoření stále stejný zpěv tlumené, černé a divné bouře.
Úryvek z textu Jaroslava Durycha: Skořice (Hadí květy)
Brdské babice :-)
