Zajímavé profese: Rozhovor z hlásičkou zastávek DP Praha

Z cyklu „Zajímavé profese“ vám přinášíme další díl, tentokrát zaměřený na hlásičky a hlásiče zastávek v hromadných dopravních prostředcích.

Každý z nás je zná. Potkáváme je denně.
Všimli jste si, že v tramvaji, autobuse, trolejbuse jsou vždycky obsazená první místo u okna hned za řidičem?
Toto místo je již tradičně obsazené hlásiči zastávek. Pokud je místo hned za řidičem prázdné,
je třeba si uvědomit, že naše cesta autobusem nebude zcela bezproblémová. Je jasné, že hlásič
zastávek onemocněl, nebo se zkrátka nedostavil na šichtu. Jestli to bylo díky oslavě narozenin
s předchozí noci, nebo z rodinných důvodů a následné hlasové indispozici, nemá cenu řešit.
Je ale jasné, že cesta tramvají se možná někomu protáhne, neboť mnozí nestačí vystoupit v té
správné stanici.
Nejvíce si jejich potřebnost uvědomíme v těch chvílích, kdy marně sledujeme z okna v jaké zastávce se vlastně nacházíme a jestli už to bylo ono, nebo máme ještě jednu zastávku počkat. Když nám svědomitě hlásí každou stanici, význam této důležité profese si ani neuvědomíme.
Jiřina Suchá pracuje u Dopravního podniku města Prahy již 25 let. Hlásit zastávky začínala
v Plzni již v 18-ti letech. Díky skvělým výsledkům ve své profesi, když dokázala nahlásit
změnu trasy autobusu s předstihem, se její úspěch rychle rozšířil a právě proto, ale nejenom proto, jsem si ji pozvali k následujícímu rozhovoru.
Dobrý den paní Jiřino. Můžete se nám pro začátek alespoň představit a stručně shrnout jak se
právě máte?
Dobrý den. Jmenuji se Jiřina Suchá a bydlím na okraji Berouna. Nemám žádné příbuzenské
vztahy s Jiřím Suchým, ředitelem Semaforu, ačkoliv se mě na to každý ptá. Mám 2 děti,
manžela Jiřího a před 3 lety jsem se stala babičkou. Můj syn Masarykovo nádraží má holčičku
Natálku, dcera Bertramka se chová jak divoká Šárka a na svého manžela teprve čeká. Po
vystudování Dopravní fakulty obor Hlásič/Hlásička jsem ještě absolvovala logopedický
kurz „Minomet“ a svoji diplomovou práci jsem napsala na téma „Nástrahy pracovního dne
bez toalety“. Nyní hlásím na trase Sídliště Řepy – Spojovací v Praze v tramvaji číslo 9.
Jak dlouho vlastně hlásíte? Jak se vyvíjela Vaše kariéra?
Již během studií jsem si o prázdninách přivydělávala u nás v Plzni, kdy jsem zastupovala za
dovolené. Zajímavostí je, že mě zaškoloval Petr Vichnar, nyní slavný sportovní moderátor. I
on za mlada začínal jako hlásič zastávek. Naučil mě spoustu zajímavých triků, jak hlásit, když člověk
ztratí hlas, jak hlásit, když člověk neví v jaké je zastávce a kdy se raději nehlásit.
Poté jsem absolvovala několik zajímavých pohovorů na místo hlásičky Dopravních Podniků
po celé ČR. Asi nejblíže jsem měla trvalému zaměstnání u DP Brno, ale při praktických
zkouškách jsem neuspěla díky svému přízvuku, neboť jsem omylem konečnou zastávku linky 6 Starý
Lískovec nahlásila jako Starej lejskovec. Nedosáhla jsem tak plného počtu bodů potřebných
k postupu do dalšího kola výběrového řízení a musela jsem na ubytovnu pěšky.
Poté jsem nastoupila jako záskok za mateřskou dovolenou do Prahy, a neboť se paní po
porodu upnula k lahvi, získala jsem své místo na stálo.
Jak se vaše kariéra vyvíjela dál? Co je tzv. Olympem každého hlásiče?
Každý hlásič v Praze obvykle začíná v metru. Zde jsou názvy stanic jasně dané a když si šofér
metra nesplete tunel, i pořadí je stejné. Je to práce trochu monotóní, ale zase bezpečná. Do
metra se žádnému hlásiči moc nechce, neboť v každé stanici ještě musí hlásit známou větu o
tom, že mají lidi ukončit nástup a připravit se na to, že se dveře zavírají. Tuto větu vám řekne
každý hlásič i kdyby byl 2 roky v komatu a probudili jste ho o půlnoci trhavinou. Někteří
hlásiči se z metra nikdy nedostanou a mají časté problémy i v osobním životě, neboť doma
upozorňují své partnery pokaždé když chtějí zavřít dveře.
Skvělým úspěchem každého hlásiče je, když se takříkajíc dostane nahoru. Na povrch.
V tramvajích a autobusech nastávají mnohem variabilnější situace a zavírání dveří se
nemusí hlásit. Jen se trochu hůře učí bzučivý zvuk těsně před zavřením dveří, ale i to je
součástí zkoušek a každý hlásič se to dříve či později naučí. Někdy dělá problémy sladit
délku bzučení, ale na častých přednáškách a školeních je i toto vždy jasně popsáno a
odprezentováno.
Co máte na svém zaměstnání ráda?
Možná to bude znít divně, ale já mám zrovna ráda, když se dějí různé změny, odklony a
podobně. Shodou okolností teprve nedávno jsem měla asi nejdelší hlášení v kariéře:
"Linka číslo 9 je odkloněna díky stavebním úpravám na trati. Zvolna se dostavuje posledních
400 metrů kolejí. Běžný provoz se vrátí k normálu v šestnáct hodin padesát tři minut za deset
dní. Odklon je veden přes most Legií po Vítězné, Újezd. Cestující do Motola mohou počkat
na dostavbu metra, pro cestující s dětmi je vyhrazena náhradní přeprava kočárků. Děkujeme
za pochopení. Další zastávka Ďáblický hřbitov."
S manželem jsme to pak byli oslavit, holt nestává se to každý den. Navíc jsem obdržela
jednorázový bonus, neboť jsem toto hlášení musela opakovat po každé zastávce, aby nově
nastupující cestující měli přesné informace proč jedou vrchem a ne spodem.
Co je naopak na práci hlásiče nejsložitější? S jakými problémy se může hlásič setkat?
Problémy nastávají, když do tramvaje nastoupí starší spoluobčané a dožadují se volného místa
k sezení. Já nemám žádný problém uvolnit místo staršímu, ale je to v mém případě nemožné,
neboť malý mikrofon, kterým hlásím zastávky je umístěn pouze na místě za řidičem a nikde
jinde zastávky hlásit nejde. Jen jednou jsem udělala výjimku a litovala jsem. Bylo to ještě
v osmdesátých letech. Jeden velice starý pán si chtěl sednout. Říkal, že jede jen 2 stanice a tak
tyto stanice zahlásí za mě. Tvrdil, že ho bolí u srdce a že si zkrátka sednout musí a že ony 2
stanice dobře zná, proto zcela jistě neudělá chybu.
Jenže vzápětí tento starý pán místo stanice „U zvonu“ nahlásil stanici „U náhonu“ a většina
mužského osazenstva včetně tohoto pána se zvedla a zamířila do hospody. Dostala jsem za to důtku a odešla od
hlásičské přestupkové komise s ponaučením, že přenechávat hlásičské místo se nevyplácí, ani když jde o
infarkt.
Na jaké další zajímavé příhody jste ve své kariéře narazila?
To se stalo 17. listopadu 1989 v poledne. Nějak jsem se zasnila a místo zastávky Gottwaldova
jsem již vážně nevím proč zahlásila zastávku Jana Palacha. Většina cestujících hned
vystoupila a z Vyšehradu sešli až dolů k Národní Třídě. Nevím co mě to tehdy napadlo, ale
když jsem pak jela zpátky už jsme s tramvají přes centrum neprojeli.
Jak se vlastně připravujete na výkon svého povolání?
To je dobrá otázka. Trénuji často a svědomitě. Vždy ráno, před začátkem směny se musím
rozmluvit. Manžel je takový tichošlápek, tak mám několik vlastních logopedických cvičení:
Kačérrrov – Kačérrrrov – Kačérrrrov.
Nebo: Ryje, ryje, řepu ryje, ryje, ryje, Řeporyje, ryje, ryje, řepu ryje, ryje, ryje, Řeporyje.
A trochu víc nahlas Řéévnice, řéévnice. Tady je důraz na první slabiku.
Při změně linky je zase nutné naučit se stanice jak jsou za sebou. V tomhle obdivuji svou
kolegyni Zimovčákovou, která ve svých 70 letech umí všechny zastávky jak jdou po sobě na
všech tramvajových linkách v Praze. A všechny i pozpátku. Hlásí již 45 let! Trochu se divím,
že jste si pro váš rozhovor nevybrali ji?
(Poznámka redakce: paní Zimovčáková již kromě názvů stanic nic jiného říkat neumí)
V úvodu rozhovoru jste zmiňovala, že někdy raději nehlásit? Jaké jsou to situace?
Každý pražan ví, že se na Letné u fotbalového stadionu nachází zastávka Sparta. Při
fotbalových derby mezi Spartou a Slavií není vhodné hlásit tuto zastávku na lince č. 26 která
vede ze Strašnic, neboť zde dochází k fyzickým konzultacím směrem k hlásiči. Dříve byli na
této lince obsazováni jen muži až později se rozhodlo vyhláškou č. 18 paragraf 7 hlásícího
řádu, vyjmout tuto zastávku z povinně hlášených.
To samé platilo na zástavce „Bohemians“ ,ale od té doby co své zápasy hraje klub Bohemians
na Strahově patří tato zastávka znovu mezi povinně hlášené.
Chtěla byste něco na závěr rozhovoru vzkázat našim čtenářům nebo zmínit, co snad ještě nezaznělo?
Chtěla bych jen poprosit o prominutí za nás všechny hlásiče, když se např. stane, že je hlásič o jednu zastávku napřed nebo
naopak pozadu. Někdy se stane, že si hlásič chybu neuvědomí celou trasu. Chtěla bych poprosit naše spoluobčany pokud si této chyby všimnou,
ať se nestydí, zajdou za námi na místo hned za řidičem a na chybu nás upozorní. Jsme jenom lidé a chybu může udělat každý.
Stačí nám zaklepat na rameno a říci jen "Jste pozadu". Nebo: "Jste napřed". Patří to do naší hlásičské hantýrky a my si již uvědomíme kde se stala chyba a ihned ji napravíme.
Za rozhovor poděkoval Ondra Kňava
Zajímavost aneb co jste možná nevěděli:
Mnozí nevědí, že bzučení před zavřením dveří a rozsvícení oranžové kontrolky nad dveřmi
nezajišťuje automat. I toto patří do portfolia hlásičů, jenž musí přesně zkoordinovat hlášení,
bzučení dveří a svit kontrolky. Někdy se to nepovede, což vede ke snižováním prémií hlásičů
a hlásiček.
V příštím díle Zajímavých profesí se zaměříme na Lapače hmyzu