Všichni píšou básně

Všichni píšou básně a jsou jak šílený. Někdo se snaží mít styl, jiný píše o duševní katarzi a třetí na každou otázku reaguje bohémsky. „Víš, to ty nepochopíš. Musíš umět číst mezi řádky. Třeba tady, tady píšu o nenávisti“. “Aha. A co prosím tě znamená tenhle třetí verš? Není to o lásce?“  

A už se to valí. Verše vystrkují hlavy z kabrioletů, s dlouhými bílými šálami se promenádují ve větru a čím jich je víc, tím je ulice ucpanější. Tvoří se kolony. Ani jízdní policie nezvládá přesilu hlodavců. Ta hejna se kříží a proplétají, již nezbývá naděje vše vrátit zpět na svá místa. A ono možná lepší.
Tady letí běloskvoucí motýlí křídla, zde se mihlo děsivé rozpoznání přítomnosti a vše je ukončeno nic neříkající samotou. Kéž bychom skončili takto optimisticky!
Pak se ozve to skřípání. Všem to mravenčí v zádech. Jsou to ošklivé zvuky. Takový by nevydal ani samostříl na poušti. Tu se na konci objeví den. Jako náhodou vše završí sen. A do všeho pak promluví nebe. A všichni básnici milují sebe. Když jsou ve formě použijí tebe a korunu všemu dá ta jitřní noc. Už toho všichni mají POMóóc.
Pak pro změnu hraje se s volným veršem. Všude je cítit spráskaná svoboda co se vrací z pod gilotiny.  Obrazy se tvoří jen před očima chameleónů.
„Tady – tady jsem použil metaforu!“
„Víš, já taky píšu pOeZIi. Myslim jako že píšu básničky víš?“
“A dáš mi někdy nějakou přečíst?
„No když budeš chtít?“
“Všichni mi říkají, že jsou ty básničky super, ale já na to nemám tolik čas“.
A zase nikdo nemůže večer usnout. Múzy mají pohotovost. Na stopadesátosmičce zuří vyprodáno.
„Kam letíš ? Byla jsi už u té holky na balkóně? Já se právě vracím od starého Soukupa. Zase chtěl psát o svobodě. Hele a tohle mi dnes utkvělo:“
Na zápraží pasáže přiletěla půlnoc a já na tebe myslím, vzpomínám.
„Naivkové. A kvůli tomuhle sem musela přerušit dnešní kávičku“.
Lesy ustupují ze stávkové pohotovosti. Již se nečmárá po papírech, vše se píše do počítačů. Vše se uloží, sejfne do „Moje výplody“ a jede se dál až se práší za kočárem. V té složce je už 94 položek!“ Ještě tak padesát a zajdu za někým, třeba, třeba to někdo pochopí, vždyť je to tak geniální.
Já vím, asi to nechápete, ale tady, zrovna tady jsem tehdy seděla. Svítil měsíc a ty vlasy se...
Pak se objeví odvaha. Přece vás nenechám navěky frků v šuplíku? A zase to tam pere, až se za hlavu popadají všechny shořelé hvězdy na slamníku. Už se z vás utopíme. Nestačí síly.  Zlomíme si vaz. Přece nás nebudete mít všechny na svědomí.
Z hrnců kypí těsto kam kuchaři nedali ani špetku droždí.

 Vždyť je to super lidi. Jen pište dál. Třeba se nám uleví.