Ropa, ropa, ropa. O ničem jiném to není

Konflikt v Egyptě, Libyii a ostatních afrických zemích má společného jmenovatele. A supi se již slétají. Všimněte si toho.

Nemám rád konspirační teorie, ale přeci jen. Na každém šprochu, pravdy trochu. Jedna moje kamarádka stále tvrdí, že 11. září si z nějakých důvodů zpunktovali američané sami, ale takhle daleko se dneska nedostaneme, nebojte.

ROPA. Již před nějakým tím pátkem si naši kamarádi z dalekého západu dost dobře spočítali, kolik ropy spotřebují za rok, kolik ji jsou schopny vytěžit doma, kolik jí musí nakoupit, kolik za ní zaplatí a kolik ropy zhruba na světě je. No a došli k dosti alarmujícím číslům. Není to tak jako s vodou, která se vypaří či spotřebuje a do koloběhu přírody se nějakým způsobem vždy vrátí. Ropa se samozřejmě nejdříve zpracuje, ale poté se spálí a už z ní zbude možná tak mrtvý pučmelon. Přišli na to, že při současném stavu (někdy před 10 lety) nebude dlouhodobě udržitelné, aby nákupem černého zlata v podstatě sponzorovali autoritářské režimy, nad kterými nemají žádnou moc či kontrolu. A tak se rozhodli jednat.

Proč se světové konflikty posledních let točí vždy jen kolem zemí, které „jako náhodou“ zrovna černým zlatem oplývají více než nadmíru? Proč zde jako náhodou vždy narazíme na nějakou tu letadlovou loď, která tu právě shodou okolností pluje kolem. Proč již nikoho moc nezajímá, že američané šli do Iráku v podstatě na základě zfalšovaných důkazů o aktivní výrobě atomových zbraní? Asi neutratili bilióny dolarů jen proto, že Saddám má po ránu takový divný kukuč.

Nemám žádné iluze o býválém Saddámově či Kadáfího počínání, ale je třeba si konečně uvědomit, že jediný zájem Ameriky o svrhnutí režimů tkví v zájmu o jejich nerostné a přírodní bohatství, jak jsme se pojem „ropa“ naučili nazývat v zeměpise na ZŠ. Práva občana či zabíjení nevinných nikoho přespříliš nezajímá.

Střední Afrika i některé státečky jako Sierra Leone jsou ve válce téměř neustále. O politickou moc či o pole máku zde bojují skupinky hrdlořezů, pro něž jsou lidská práva pojmem srovnatelným s „Ema má mísu“ ze slabikáře. Zasahuje snad tady Amerika či jiná mocnost na podporu práv občana? Nikoli. Ze strategického hlediska pro jakéhokoliv klíčového hráče věc nicotná. Irák? Irán? Libye? To už je jiná káva.

Drobná paralela mě napadá i v souvislosti s Kubou. Kuba ropu nemá a ačkoliv je takřka sousedem USA, vládne zde bratr Fidel docela dost pevnou rukou, kde se na nějakou tu ránu sem či tam nehledí. A to už nějaký ten pátek.  Kuba je ovšem chudá jak kostelní myš a tlačit zde myšlenku všejímající demokracie není na listu amerických priorit ani na první stránce.

Možná si myslíte, že by to bylo nad inteligenci amerického mozku zasít pár semínek vzdoru v Tunisku, Egyptě a pak poněkud více semínek někde jinde, tak, aby jedno větší semeno vyklíčilo tam, kde je právě třeba.
Jak jsem již napsal: Nemám žádné iluze o čistotě tehdy Saddámova či Kadáfího či Mubarakova počínání, ale taktéž bohužel nemám iluze o statečnosti a vůli egyptského či libyjského lidu.

Možná namítnete, že „válka“ by nejen pro ameriku nebyla zrovna plusovou v účetní rozvaze. Ale je tomu tak jen krátkodobě. Bezprostřední výnos z toho nekouká, ale dlouhodobě je to investice k nezaplacení.

Amerika (a nejen ona) zkrátka ropu potřebuje. A ještě nějakou dobu ji zcela určitě potřebovat bude. Bohužel - jak pro koho...