Radost na začátku skonání

Tohle je ta radost na začátku skonání. Svět bruslí a my jsme někdo jiný. Někdo neznámý. Vedlejší. Nedůležitý.

Ležel jsem v hlubokém příkopu, kolem se potácel čas a čekal na odpověď. Co tady dělám? Ta otázka pulsovala na spáncích jako slepá ještěrka, jež naráží do kamene. Alespoň se rozhlédnu kolem. Ranní rosa proměnila trávu v utěšenou zvonkohru světel. Tady se lámou paprsky, co sem letí ze stratosféry. Jak dlouho jim asi trvá cesta přes dálavu kosmických zákoutí, až k jediné kapce, jež se zachytila o stéblo. Pak se odrazí jako atlet na trampolíně a letí dál, prožívaje zase jiný osud, odlišný tikot hodin. Je třeba vůbec vstát? Je nutné jít dál a stejně jako sluneční paprsek letět do nenávratna? Nebude lepší tu navěky spočinout? V příkopy, v nevědomí, schován před světem.
Ta dobrotivá Země, co všem dala život, studí. Rozžhavené magma sice rozpaluje vnitřnosti té koule, ale tady na povrchu, v březnovém rozbřesku, zebe. Jakoby sama chtěla zakřičet: „Vstávej člověče, jež užíváš dobroty mé. Tancuj, zpívej, raduj se. Co víc ještě žádáš, než ten jedinečný pocit bytí.“
A tak se pohnu, zamžourám do prázdna, odhrnu nit z čela a jsem. Jsem zde v jedinečné vteřině, v neopakovatelném okamžiku. A každý další bude jiný. A zase jiný. Skládám každý prožitek v pavoučí síť, co nakonec vytvoří kruh. A na tom oválu budu vrávorat jako artista v cirkusovém šapitó na laně. Modlím se, aby můj krok zůstal jistý.
Vážka co hlídkuje nad hladinou, vypoulí své oči a zamíří k lesu. Blanokřídlá změť neobjevených mechanismů pluje krajinou. Obecenstvo se bezostyšně řehtá v psychedelické radosti.
Už to není snění. Obraz nezrní a všechny smysly jsou připraveny k útoku. Na vůně, doteky, vzdálené cvrlikání i chuťové pousmání. Výhybka přehozena, na hlavní kolej míří drezína. Je den a život může začít.