Martina letí!

Jen takový něžný pohlazení. Překlápění pražců v rytmu ďábelského tanga. Jen vydržet, jen vydržet.

START! Jen takový něžný pohlazení.
Nohy se dostávají do kmitočtu prvního atomového reaktoru. Přichází startovní zatáčka a krystaly ledu drtí diamant.  Soupeřka startující ve vnitřní dráze se holedbá vedením. My víme, že jsme teprve na začátku. Pak se zvolna začíná rozprostírat velkoscéna. Šlachy a svaly na nohou se zvolna rozkmitávají, jako žíznivá parní lokomotiva po pár lopatkách uhlí. Vyleštěná ozubená kola dychtí po pohybu a hluboké zářezy do vyhlazeného ledu ničí jeho svébytnost. Mocný odstředivý pohyb nohou proplouvá celým tělem, ženouce ho vpřed za světlem. Teď už i soupeřka odpadává a s ní i všichni ostatní. Robustní mašina je na rovince a chystá se na další průlet galaktickou zákrutou. Jeden, dva, pět, osm. Překlápění pražců probíhá v rytmu ďábelského tanga. Dirigentů toho představení je na deset miliónů  a neuspí je ani kuropění.
Všechno se víří. Časomíra nestíhá zachycovat krásu okamžiku. Předbíhá svůj úděl o vteřiny, protože nemůže stačit tempu nebeského běsnění. Už nikdo nedýchá. Jen ona se potí a drtí své vytrénované soukolí. Zeměkoule se zavlní. Hodlá se také zúčastnit tohohle řádění. Obrázky na stěně ožijí, černobílá se vybarví. Přichází poplesání. Jen vydržet, jen vydržet! Poslední zaskřípění motorů signalizuje přetočení do 10. převodu. Soupeřka už je dávno v nevědomí. Přesto to teď bude nejtěžší.
Tělo se zmítá v odmítání. Mysl však velí nepodlehnout.
„Ukonči to trápení, prosím!“
„Ne, ještě pár desítek metrů, vydržet, takto vám velím.“
A nohy poslechnou, Martina letí.