Jak jsem šel poprvé bruslit na inlinech

Když jsem poprvé nazul ony dvě pekelné boty s kolečky, udělal jsem to jen a jen z důvodu vypočítavého. Slečna Milada bylo hodné a hezké děvče z našeho domu, o které jsem nejednu noc snil. Když zazvonila u dveří našeho třípokojového bytu, který jsem sdílel s rodiči, byl jsem zrovna v koupelně a vyplachoval akvárium našeho morčete. Protože k tomu docházelo tak jednou za dva měsíce, nebyla to činnost příliš útěšná. Nejspíš proto jsem byl rád, že mně od této bohulibé zábavy někdo ruší. "Ahoj, slyšela jsem, že taky jezdíš na inlajnech?!"

Můj mozek zapracoval celkem střelhbitě. Kolečkové brusle na nohou Milady mi prozradily, že se s nimi asi nechystá na procházku po Prachovských skalách a její sportovní úbor mi taktéž pomohl rozpoznat, že návštěvu divadla nechala pro dnešek někomu jinému. Po zpracování těchto informací jsem s hrůzou pochopil, že Milada dostala nejspíš skvělý nápad, jít si zabruslit se mnou.
Nutno říct, že celé toto dumání mi trvalo zhruba půl vteřiny a Milada za tuto krátkou chvíli nemohla poznat, co se v mé hlavě právě odehrávalo za úpěnlivý boj v kocábce mezi přívaly deště, burácení hromu a jednoho vesla v lodi bez kormidla. Ano, inline brusle sice mám, ale nejenže jsem je ještě nepoužil, ani jsem je nestačil od Vánoc vybalit z krabice. Moje babička si totiž přečetla v magazínu Květy, že jde o novou zábavu mladých, která je zdravá, osvěžuje ducha a hlavně zabraňuje lidem myslet nebo se přímo věnovat takovým nešvarům, jako je kouření cigaret nebo pití alkoholu. Proto se mě rozhodla podarovat, aniž by to s někým konzultovala. Možná by se jí ten někdo zmínil o tom, že můj talent na máchání nohama ze strany na stranu ještě není vyvinut ani objeven.
Milada na mě ovšem zapůsobila nejen sportovním úborem, ale i svým pohledem a k bouři v lodi s jedním veslem se ještě přidala mořská nemoc.
"No jezdím, ale teď již jsem dlouho nebyl" zalhal jsem.
"A co teď děláš? Nešel by sis zajezdit?"
Zasmrádlé akvárium na mě volalo z koupelny, oči Milady byly ještě hlasitější a já se zkrátka musel rozhodnout.
"No můžeme, ale jen na chvíli, počkej na mě, za chvíli přijdu dolů".
Milada se usmála, zavolala "Nashledanou" a odcupitala.
V té chvíli se všechny mé myšlenky zastavily. Prioritou bylo převléknout se, vybalit brusle, oznámit odchod rodičům a odejít.
První problém nastal (a vůbec mě nepřekvapilo, že nějaký problém nastal), když jsem si uvědomil, že "odejít", nebude zase tak jednoduché. Na bruslích se o chůzi dá hovořit jen stěží a především se náš byt nalézal ve druhém patře v domě bez výtahu. Inu co. Zvládla to Milada, zvládnu to také.
Na svůj první bruslařský pokus jsem zvolil kraťasy, tílko, které odhalovalo mé bicepsy sedmnáctiletého svalovce a světlé ponožky.
Akvárium jsem zanechal akváriem, tázavé otázky matky ve dveřích mého pokojíčku taktéž a vydal se k domovním dveřím.
Sednul jsem si na zem, vzal první botu brusle a pokusil se jí navléct. Kdo jste se o podobnou věc v sedě na zemi již pokoušeli, přeskočte následující odstavec.
Brusle mě překvapila svoji váhou. Sice jsem dokázal zastrčit dovnitř celý nárt, ale tam mé zápolení skončilo. Celý orosený jsem rval botu co nejdál to šlo, ale přes zlom v brusli jsem se nedostal a vůbec to nevypadalo, že bych se kdy měl dostat. Když teď přijde Milada zkontrolovat jestli už jdu, nebude na mě příliš radostný pohled. Napadla mě ovšem spásná myšlenka. Posadil jsem se proti futrům a zapřel o ně kolečka první boty. Díky tomuto triku se mi vcelku bez problémů podařilo nazout i brusli druhou.
Zachvátil mě optimismus. S jakou noblesou jsem vše zvládl usmál jsem se.
Ovšem vyhráno nebylo ani z poloviny, což mi došlo v okamžiku, když jsem se chtěl postavit. Považuji sice za čirý nesmysl stát na kolečkách, ale pan Inline měl asi jiný názor. Opět jsem si vypomohl nápaditostí sobě vlastní. Poblíž schodů se nalézalo zábradlí. Tomuto vynálezu děkuji dodnes. Doplazil jsem se k němu a pomalu ručkoval nahoru. Opíral jsem se přitom stále o futra našich dveří, takže projít po schodech bylo nyní díky mému živému plotu zhola nemožné. Pomalu jsem doručkovával již na vrchní část zábradlí, když se jedno kolečko pootočilo (jaké to překvapení) a k prvnímu kolečku se postupně přidávaly i ty další. Nohy se mi začaly rozjíždět na obě strany, a začínalo to být docela vtipné. Musel jsem přesunout více sil do mých paží, protože jinak bych se zcela jistě roztrhl vejpůl. Přitáhl jsem se tedy k zábradlí, nespoléhaje na opěru nohou, protože na ně zkrátka spoleh nebyl. Nyní jsem klečel na kolenou zcela přikován k zábradlí. Slézat po kolenou 2 patra se mi nechtělo, přeci jenom to začínalo být celkem bolestivé. Nedalo se nic dělat. Musím na nohy. Tedy na brusle.
Musím říct, že tato pasáž se mi jeví celkem rozmazaně. Nezvykle lehce jsem si stoupnul na jednu brusli a hned potom na druhou.
Stál jsem tedy na obou bruslích a rukama jsem drtil železné šprucle zábradlí. Teď jsem byl nadmíru opatrný. Opatrně schod po schůdku jsem slézal dolů.
Vtom mi obě nohy začaly zajíždět dozadu. Schodiště je vcelku úzké, proto se zasekly o stěnu na druhé straně zábradlí a již podruhé jsem vytvořil hranici přes kterou nikdo neprojde. Znovu jsem se přitáhl pažemi k zábradlí a poprvé okusil pocit z jízdy. Že to bylo pouze na šířku našeho schodiště jsem neřešil. Sem tam jsem opět sjížděl dozadu, ale již jsem věděl, že se vždy zastavím o protější stěnu. Takto jsem se dostal až do přízemí.
Tam mělo přijít vyvrcholení celé akce. Zábradlí - můj věrný společník tam končilo. Musel jsem překonat vzdálenost zhruba dvou metrů k venkovním dveřím.
Do všeho jdu po hlavě, proto jsem se opatrně odrazil od zábradlí a jel ke dveřím. Už už jsem letěl právě hlavou napřed, ale stačil jsem natáhnout ruce a zachytit se o kliku, což přeci jen vydalo vcelku silný zvuk a nejspíš i signalizovalo Miladě, která čekala na druhé straně, že už jedu!
Řeknu vám, moje sebevědomí se nacházelo kdesi v třetihorách, po čele mi stékal pot a namožené svaly v ramenou bolely jako čert. Bylo mi do breku. Milada jistě pozná, že s mým inline bruslením je to jedna velká bublina a již pro ní budu jenom trouba z druhého patra. Navíc trouba co neumí bruslit. Vzmuž se chlape, řekl jsem si. No a co! Tak neumím bruslit. Alespoň to dnes zkusím a Milada uvidí, že se snažím. A třeba mi to půjde.
Otevřel jsem dveře a naskytl se mi nebývalý pohled. Uviděl jsem Miladu ke mně zády opřenou o zábradlí vedle venkovních schodů, jak trochu panicky svírá madlo a v momentě kdy chce sejít na další schod jí právě obě nohy nekontrolovatelně ujíždí po jednom schodu dozadu.
Bohužel tady je schodiště o dost širší a ženská paže ještě tolik neunese pomyslel jsem si. Po výkřiku, který se jí vydral z úst jsem se pousmál a pravil:
"Tak co? Můžeme jet"?