Z vězení vycházejí vrahové jako celebrity. Platíme si je ze svého. Zcela dobrovolně, bezostyšně a bez uzardění.
Asi je v tom současném světě opravdu něco špatně. Minulý týden byl propuštěn z vězení člověk, jenž se pokusil zabít papeže Jana Pavla II. Již nyní je světovou celebritou. Prodá práva na zfilmování svého příběhu, píše bestseller, za tučný honorář prozradí exkluzivně jakémusi plátku důvod a pozadí svého jednání. Za půl roku jinému plátku za ještě tučnější honorář sdělí, že to co řekl dříve nebyla tak docela pravda, ale nyní již vše vyjasní. A lidé si ty knihy koupí, půjdou na film, přečtou si článek...
Sice si odseděl pár let v chládku, ale nyní má zkrátka vystaráno. Dal tím světu jasný vzkaz. Pokuste se někoho zabít (nejlépe někoho významného) a pak si jen počkejte na dividendy. Zcela určitě se vám to ovšem vyplatí.
Jste zadlužení? Hledáte smysl života? Nevadí Vám si na 10-30 let odpočinout v pokojíku 4x4 metry, cvičit si v posilovně a mít monotónní jídelníček? Pokuste se někoho slavného zabít! Zbytek zařídí lidská zvědavost sama.
Říkám si, že to nemusí být špatný business.
A nemusíme žít jen z příkladu Aliho Agcy. Stačí se podívat do českých luhů a věznic. Asi neuhodnete o kom mluvím. Kdo na vás kouká z bilboardu na nejmenované české rádio. O kom točí Petr Jákl film, ačkoliv o tom samém chtěl dříve točit film Filip Renč? Komu pak asi chodí honoráře z reklamy a za práva k použití příběhu. Jdou lidem na Haiti nebo snad Arcidiézní faře v Olomouci? Nikoliv. Jdou přímo do kapes vraha a jeho rodiny.
Kdyby se jednoho dubnového rána Adolf Hitler nerozhodl odejít „na věčnost“, možná by ho tehdy po válce nikdo k trestu smrti neodsoudil, třeba kvůli prokázané duševní poruše. Chystala by se světová premiéra celovečerního filmu založeném na osobních vzpomínkách Adolfa Hitlera nad světoznámými bitvami které vedl, za exkluzivní rozhovor s AH by se platilo zlatem. Do vězení by za ním chodily fronty novinářů z celého světa. Hitler by nebyl milionářem, ale miliardářem.
Svět se stal výkladní skříní extrémních výkonů. Pokud jde o extrémně dobrý výkon ve sportu, kultuře, práci, asi je normální že jej obdivujeme.
Ale v případě zabíjení?
Představte si modelovou situaci.
Otec od rodiny s pěti dětmi přijde o práci. Rok to nějak vydrží, ale pak zjistí, že to prostě neutáhne. Aby nenechal svoji rodinu vyhladovět rozhodne se, že obětuje svůj život v luxus a pohodlí své rodiny i za cenu svého vlastního utrpení. Přijde na Václavské náměstí a postřílí 20 náhodných kolemjdoucích. Dostane doživotí. Až za pár týdnů utichne tryzna za oběti a ztiší se i pláč pozůstalých obětí, začnou se nenápadně rojit nápady režisérů na zfilmování tohoto příběhu. Reportéři se zase budou předhánět v nabídkách na možnost napsat knihu o vrahovi s názvem „Zápisník masového vraha“. A opět stejná písnička. Kam poputuje zisk za právo k příběhu, za počet prodaných výtisků knihy, za vstupné do biografu? Odpovězte si sami.
A tak všichni budou spokojeni, maximálně se objeví petice bezvýznamné skupiny kolem pozůstalých, kterou podepíše pár stovek lidí, jenž věří úplně v jiné principy než je čtení bulváru.
Co kdybych ti třeba zavraždil matku čtenáři. Ano, zrovna tobě. Ty co právě teď čteš tenhle článek. Taky si o tom pak rád přečteš v knížce, která překoná rekordy prodejnosti? Taky se na mě budeš rád dívat na billboardu propagující třeba ponožky, jež tehdy zachytil fotograf na místě činu? Ano, budou to ty ponožky co jsi jí koupil k narozeninám. A já na Tebe budu koukat z billboardu a vysmívat se světu v kterým spolu žijeme.
Společnost si žádá výjimečnost. Být normálním se nevyplácí.
Mám pocit, že celý kolotoč spěje velmi rychle k tomu, že po světě bude běhat větší a větší partička těch, kteří si to budou umět velmi dobře spočítat.
Platíme si své vlastní vrahy.
Nejen papežové, prezidenti, zpěváci i vy ostatní, třeste se. Nějaký ziskuchtivý vrahounek, už je vám určitě na stopě.
