Enelbin

Zase něco z nepřeberné studnice příhod s mojí 81 letou tetičkou

Cordarone, Atrovent, Citalec, Lawarin, Pancreolan, Enelbin, Panzynorm, Movalis, Trental. Každý večer před spaním v devět hodin večer tetička spolyká předepsané prášky na ředění krve, kvůli nebezpečí ucpání cév, na podporu domykavosti srdečních chlopní, na průjem, na řídnutí kostí a již ani nevím na co. Připraví si všechno k polknutí a až obřadně vše zapíjí šálkem bylinkového čaje. Je jí už 81 let, a proto přikládá této činnosti maximální důležitost. Ten den se vrátila již od 2. návštěvy svého lékaře tento týden, když si tentokrát stěžovala na bolest kolen a kloubů.
„Dnes mi prosím tě kup brambory, já se do těch schodů s nimi nevydrápu a je mi nějak špatně. A vezmi alespoň 2 kila, když už tam půjdeš. Jo a nezapomeň na rohlíky a na mléko!“ Křičela za mnou ještě na schodech. Její požadavky na nákup nejsou zase tak časté a náročné, abych jim nevyhověl. Po návratu mi přichystala překvapení. Věděla jak miluji lívance s domácím jahodovým džemem, tak jich navařila „jak pro celý regiment“, řekl by strejda, podotýkala. A zase jsem slyšel vyprávění o její mamince co zemřela na rakovinu štítné žlázy a zase mi líčila své zážitky z jediné zahraniční dovolené na Balatonu a zase mi připomněla jak se mám držet své přítelkyně Jany, protože je to milé a hodné děvče. Pak udělala horké kakao, čímž se prý musí lívance zapíjet, jinak uniknou všechny vitamíny. Tuto teorii sice nechápu, ale náladu mi to nekazí. Nádobí se musí nejdříve umýt, pak opláchnout ve studené vodě zvlášť v lavoru, až poté se umístí na odkapávací stojan.
„A ne že tam zase zůstanou fleky jako minule! A tu pánvičku vydrhni pořádně, chci ji ještě nějaký čas používat!“
Pánvička sice zažila Františka Josefa a jeho sestřenici, hrnce jsou zase do půlky úplně černé, ale stále slouží účelu, pro nějž byly kdysi dávno vyrobeny. Ale na to už jsem si zvykl.
Přiblížila se devátá a s ní i obvyklá polykací procedura. Vždy si čtvrthodiny předtím vyslechnu celý chorobopis, na co je to a na co je ono, proč se tohoto polyká tolik a tohoto méně apod.
Polykání prášků jakoby se stalo celým jejím životem. Mozaikou osudů, spletencem její osobnosti, jejího těla, kdy jen jediný chybějící článek řetězce může způsobit nedozírné následky.
A už vymačkávala tablety roztodivného zabarvení i tvaru do malé zelené mističky, kde se nakonec nalézal celý dezert tohoto zvláštního menu.
Ovšem jedna krabička byla prázdná. Totiž skrývalo se v ní papírové platíčko pokryté staniolem, ale bylo již bez tabletek. Náhle jsem viděl jak tetička rudne a přehrabuje se ve velké papírové krabici s léky. Již poněkolikáté rozdělala tu samou krabičku a zase jí zavřela. Důkladně prozkoumala, zdali na platu nezůstala alespoň jedna tabletka, ovšem neúspěšně. Pak znovu přehrabala celou krabici ale marně.
„Došel mi enelbin, chápeš to, došel mi enelbin! A doktor mi říkal, že ho musím brát opravdu pravidelně, každý večer před spaním. Vždyť ten enelbin beru již 3 roky. Bez něj se vždycky cítím tak nějak oslabeně. Doktor mi říkal, že bych bez něj mohla mít vyšší tlak a mohlo by mi přestát bít…“
Větu již nedokončila. Její vzlykot přešel v usedavý pláč. Stále držela prázdné plato onoho léku a slzy jí kapaly na ubrus z první republiky.
Musel jsem jednat. Sáhnul jsem ke krabičce s celaskonem, která se válela v jedné z krabic s léky, vyndal jednu tabletku a nenápadně ji vhodil do malé misky k ostatním tabletkám. „Teti, ale já jsem si zcela jistý, že jsi tam ten enelbin házela. Ten enelbin jsi tam hodila, a pak ses k tomu platíčku vrátila, protože sis uvědomila, že jde o poslední prášek. Vážně si ho tam již hodila, jen se podívej kolik je tam prášků a jak vypadají.“
Tetička zpozorněla a ještě se slzami v očích popadla seznam, kde měla uvedené léky, jaké má brát. Vyndávala zpátky všechny krabičky a plata s léky, které zrovna užívala a porovnávala vzhled tablet co měla před sebou v mističce s těmi ještě uzavřenými v platíčkách. Opravdu. Jeden prášek přebýval. Vložila ho mezi prsty a zkoušela ho dát zpět do destičky s enelbinem. Zaplaťpánbůh tam celaskon dokonale pasoval. No že bych byla takhle hloupá? To je ta skleróza! Chvíli na prášek ještě nevěřícně koukala, otáčela ho mezi prsty, když si nakonec vložila všechny tablety do dlaně a s mírným záklonem je vložila do úst, aby je pak zapila připraveným čajem.
„Vidíš to, vždyť já jsem už úplně stará sklerotická baba. Musím si s tím asi zase zítra dojít k doktorovi. Předepíše mi další enelbin a taky mi určitě dá něco na tu moji hlavu děravou!“
Tu noc jsem spal celkem klidně.
Druhý den tetička ještě dříve než jsem se vzbudil odešla k doktorovi, aby jí doplnil zásoby léku. Na stole jsem měl připravený čaj a snídani. Vedle dřezu již odkapávala zelená miska, aby byla večer naplněna nadějí lidí na lepší, bezbolestnější život.

Další story o mé tetičce zde:
http://knava.blog.idnes.cz/c/53755/Teticka-volby-a-politika.html
http://knava.blog.idnes.cz/c/49113/Cukr-z-minuleho-stoleti.html

http://knava.blog.idnes.cz/c/29262/Nechcete-nekdo-lampu-s-rybickami-Zdarma.html