Dopis na rozloučenou

Ahoj Renatko. Rozhodl jsem se odejít z tohoto světa. Asi Tě tento dopis překvapí. Bohužel už nemám sílu žít.

Vím, že mě asi budeš nenávidět, ale chci z tohoto světa odejít se ctí a zejména chci, aby ses konečně dozvěděla pravdu. Věřím, že mě pochopíš. Často jsi mě podezřívala, že po práci nechodím na pivo s kamarády, jak jsem Ti vždycky tvrdil. Měla jsi pravdu. Již 2 roky se stýkám se svoji kolegyní z práce Eliškou, která mi vždycky rozuměla. Vždycky jsem jí měl za svoji nejlepší kamarádku, ale nyní, když si nás viděla na cestě z práce se Ti musím přiznat. Když Jirka dospěl, moc mě mrzelo, že nemáme již další dítě o které bychom se mohli starat. Nikdy jsi nepochopila, že mé vtipy o sestřičce Jirkovi byly jen mým tajným, nesplněným přáním. Jak víš, již půl roku marně hledám zaměstnání a nemůžu nás dva za žádnou cenu uživit. Myslím si, že Ti tu beze mne bude líp. Právě jsem se dozvěděl, že Eliška potratila naše dítě. Renatko, náš vztah již spěl delší dobu do záhuby. Vzpomeň si, kdy jsme se naposled milovali. Je mi to velice líto Renatko, ale já už jsem s Tebou nemohl žít. Eliška je hodná žena, ale teď, když jsem se dozvěděl o neplánovaném potratu našeho dítěte už opravdu nemám sílu jít dál. Můj vztah s Jirkou tomu také přispěl. Poté co jsme se pohádali a již jsem ho 5 let neviděl už opravdu nemám nic, pro co bych dále žil. Věřím, že si s Jirkou poradíte, Tvé mamince je již 90 let a jistě se u ní místo pro Vás dva najde. Rozhodl jsem se totiž odkázat všechno své jmění Elišce, která má teď větší problémy než Ty. Měli jsme se za poslední rok opravdu krásně a já věřím, že mi odpustíš. Eliška na mě byla vždycky hodná a já jsem jí dlužen to, co jsem Tobě dával celý svůj život. Svou závěť jsem sepsal se svým právníkem, snad mi opravdu odpustíš. Autem stejně nerada jezdíš a nedávno si říkala, že ho nepotřebuješ. Na závěr bych chtěl říci Renato, že jsem k tomuto rozhodnutí došel opravdu svobodně, nebyl jsem pod nátlakem a vše jsem pečlivě zvážil. Myslím, že Ti bude na světě beze mne líp, poté co znáš o mně pravdu. Josef

Renata se vrátila z práce o něco dřív. Přes dveře do ložnice viděla svého manžela v posteli jak spí, což bylo zvláštní, protože touto dobou býval v práci. Přivřela tedy dveře, převlékla se a začala připravovat večeři. Zanedlouho šla do ložnice, neboť tam měla schované recepty na různé druhy polévek, které s manželem tolik milovali. Po příchodu do ložnice si všimla otevřené obálky na svém nočním stolku společně s ampulkou jakýchsi prášků. Na obálce našla svoje jméno, tak sedíce na jejich manželské posteli začala číst první řádky textu.
Po přečtení první věty v ní hrklo, podívala se na manželovo tělo a začala vytáčet známé číslo první pomoci. Sanitka dorazila do 10 minut.
Lékař k ní tiše přistoupil a řekl jí, že je manžel již 2 hodiny mrtvý a jestli slyšela o nové metodě resuscitace, kterou provádějí jen odborníci u nich v nemocnici u sv. Kryštofa, která je opodál. Renata zavrtěla nesouhlasně hlavou, když už lékař vytáčel jakési telefonní číslo.
Slyšela pouze: "Předávkování léky. Né více jak 2 hodiny. Dobře, vezeme ho k Vám."
Nedokázala si z tohoto hovoru nic odvodit, tak jen mlčky přihlížela, jak promptně nakládají manželovo tělo do sanitky, která pak s houkáním odjížděla pryč. Vše se seběhlo tak rychle, že nedokázala odhadnout co se vlastně děje.
Tak si vzala k očím list papíru, který tu jako jediný zbyl.

V nemocnici u svatého Kryštofa zatím nastal chaos. Vše se začalo horečně připravovat na nenadálou událost. V momentě kdy přijali pacienta Josefa chaos vrcholil. Na sále strávili doktoři renomovaných jmen 5,5 hodiny.
"Dobrý večer pane, slyšíte mě? Vidíte mě?" Josef nepřítomně pokýval hlavou. Můžete vyslovit svoje jméno? Po krátké odmlce se rozlehl sálem nepatrný zvuk "Josef Linhart"
"Vítejte zpět člověče!"
Sálem se rozlehl hlasitý potlesk. Sestra se slzami v očích napsala do operačního listu: První oživovací operace za použití solného roztoku zchlazeného na několik stupňů pod nulou v ČR proběhla úspěšně.  Pacient odpovídá na otázky a je plně při vědomí.
Mezitím Josef s hlavou plnou otázek hleděl ke stropu operačního sálu. Orosilo se mu čelo, a i když byl stále trochu v mdlobách stačil si uvědomit, že dopis co napsal, již nejspíše našel svého adresáta.

Poznámka autora: Toto jsem již kdysi uveřenil na některých literárních serverech.