Český Ježíšek smrdí od hnoje a počůral ho beránek

Již tradičně v čase vánočním přichází na přetřes otázka zobrazování vánočních symbolů v české republice. Poslední dobou se brojí zejména proti červenobílému Santovi, který k nám přivandroval z daleké Ameriky.  Píšou se petice, sepisují se protesty, hlasuje se v internetových výzvách. Dokonce se hovořilo o i o happeningu, který byl naplánován na zlatou neděli.

Pryč se Santou! Tady vládne Ježíšek! Žeňme Santu pryč z našich domácností! Chyťte ho, svažte ho, mučte ho!
Jak ale vypadá ten náš, český Ježíšek?
Neboť jsem ve velmi raném dětství ještě nebyl poučen o vzniku slova Ježíšek, po svém jsem si jej převtělil do podoby ježka. Ježíšek pro mě byl ten malý ježucha s bodlinami, na nichž má napíchané vánoční dárky a roznáší je po širém okolí.
Později, poučen o příběhu muže jménem Ježíš jsem si ho zhmotnil v obrazu krvácející postavy visící na kříži. Až napotřetí se mi dostal před oči chlév plný hospodářských zvířat s několika lidmi stojících okolo dřevěné postýlky, tedy jesliček, v níž spočívá miminko jménem Ježíš, zdrobněle Ježíšek. Zíral jsem na biblický výjev ztvárněný ve Třebechovickém betlémě a ptal se sám sebe:
 „Tohle má být on? „
Tenhle neduživý chlapeček, který ještě neumí chodit, má za jeden jediný večer oběhnout širé okolí, zacinkat zvonečkem, vysypat všechny dárečky pod stromeček a zase upalovat vedle k sousedovi? Ve své dětinské naivitě jsem byl tehdy zklamán. Pohled na berany, krávy, ovce a jiná hospodářská zvířata stojící ve slámě ve mně evokoval smrad hnoje a moči, který jsem znal z kravína a vepřína kam mě jednou přivedla babička na vesnici, ježíšek v jesličkách zase můj nedávný pobyt v postýlce, kde jsem proležel celé dny v horečkách se studenými zábaly.
Ve svých 6 letech jsem ještě nechápal duchovno vánočních svátků, nerozuměl jsem slovu Vánoce jako času vzájemného sblížení, tolerance, společného setkávání, i když jsme dělali lodičky z ořechových skořápek, rozkrajovali jablíčko, nechali čoudit Františka a scházeli se se všemi příbuznými.  Vánoce pro mě byl čas touhy v novou autodráhu nebo igráčka zedníka.
Myslím, že v tomhle věku to nemohl chápat nikdo z vás.
Nevím přesně, kdy jsem prozřel a pochopil, že příchod Ježíška do obýváku zvěstuje svým zvoněním tatínek a že dárky, které se náhle v obývacím pokoji objevily, tam nepřinesl ani mužík s trnovou korunou, ani malé zvířátko s bodlinami, ale rodičové, kteří mi zkrátka chtějí udělat radost. Od té chvíle již nemám ve své hlavě nějakou reálnou podobu Ježíška. Slovo Ježíšek je pro mě synonymem něčeho mnohem většího. Není to postava z pohádky ani červenobílá karikatura se sobím spřežením. Ježíšek je pro mě čas pokory, lásky, vzájemného porozumění a jisté nehmatatelné víry v něco, co nás obklopuje, ale nikdy to neumíme správně pojmenovat. Nemyslím si, že by děti nějakým způsobem kazila, ať už představa příjemného dědečka s knírkem v červenobílém plášti nebo plačícího děťátka v jesličkách. Dětem můžeme nutit nejrůznější podobizny právě toho nejsprávnějšího Ježíška, ale jim to v té chvíli bude srdečně jedno.
Až nějaký šikovný účastník happeningu nakreslí opravdu zdařilou a hodnověrnou podobu Ježíška a národ jej třeba vezme za svůj, budiž.
Mě je ale v podstatě jedno jak bude Ježíšek vypadat. Pokud bude pro každého čas vánoční a Ježíšek synonymem těch dobrých hodnot člověka co má v sobě a dárky, kterými poctí svoji rodinu, přátele či zcela neznámé lidi bude darovat z upřímnou touhou jim udělat radost, ať si vypadá třeba jako Tutanchámon.
Nechci opomíjet biblické příběhy a křesťanské symboly, ale pokud si pro symboliku vánoc vystačíme jen s lacinou blikající figurkou ze supermarketu, kterou si pověsíme do okna a ke které jsme se propracovali po tříhodinovém čekání ve frontě, jen proto, aby to u nás vypadalo alespoň trochu vánočně, potom nám nepomůže už ani Ježíšek.