Povím vám příběh o jedné vlčí smečce. Tahle smečka žila v úrodném kraji. Měla ve svém středu silné a dobré lovce a proto si žila velmi dobře.
Blahobyt celé smečky byl zabezpečen především tím, že všichni mladí vlci byli ochotni lovit a dělit se o kořist s mláďaty a se starými vlky.
Jednou, nikdo už si nepamatuje kdy, zavítali do revíru smečky podivní krátkosrstí vlci a chtěli se do smečky přidat. Byli mladí a vypadali silně, proto je smečka přijala a vzala je s těmi nejlepšími úmysly za své.
Od té doby se ve smečce něco změnilo a věci už nikdy neměly být tak jako dřív. Většina krátkosrstých vlků neměla žádný zájem podílet se na bezproblémovém chodu života ve smečce. Krátkosrstí nechtěli lovit, protože si připadali méně silní a často trpěli různými neduhy. Lov návíc obnášel různá rizika, vlci často utrpěli zranění a čas od času některý z vlků při lovu zemřel. Proto se krátkosrstí soustředili raději na to, aby byli první při rozdělování jídla, které vlci lovci přinesli. Pro vlky lovce byli krátkosrstí podivíni, kteří nemají potřebu se s nimi bratřit a splynout se smečkou. Krátkosrstí začli tvořit vlastní skupiny, žili v norách, které vlci lovci již neobývali a přenechali jim je. Vlci lovci měli zatím dostatek sil, aby celou smečku uživili. O krátkosrsté se nestarali a nevadilo jim, že se s nimi dělí o kořist.
Po několika letech se situace změnila. Ukázalo se, že krátkosrstí vlci se množí mnohem rychleji než vlci lovci a vlčí krátkosrstá mláďata přebírají stejné zvyky po dospělých krátkosrstých. Vlci lovci museli vyrážet na lov čím dál tím častěji, aby celou smečku uživili. Navíc byly lovy čím dál tím nebezpečnější a tak mnoho vlků lovců při lovu zahynulo. Tím, že bylo vlků lovců čím dál tím míň a krátkosrstých vlků čím dál tím víc, začlo se nedostávat mláďatům a starým vlkům.
Čas plynul, rodily se nové generace vlků lovců i vlků krátkosrstých. Mnozí z nové generace vlků lovců přišli na to, že je mnohem bezpečnější nelovit a pouze se poprat o ulovenou kořist. Jídla bylo stále méně, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Jeden rok byla ukrutná zima a většina zvěře pomřela. Vlci neměli co lovit. Celá smečka hladověla. Vlci lovci začali obviňovat krátkosrsté, že je pouze využívají a chtěla je donutit k lovu. Bezvýsledně. O zákonech smečky rozhodovali stařešinové vlků lovců. Tito stařešinové byli velebeni celou smečkou, měli různá privilegia a ostatní je uznávali. Stařešinové nikdy nepoznali, co znamená nedostatek, protože každý z vlků lovců jim odváděl část ze svého úlovku. Tito stařešinové chtěli možná pro smečku to nejlepší, ale ve své bohorovnosti, moudrosti a odtrženi od běžného života, ztratili smysl pro realitu. Proto jejich rozhodnutí jak smečce pomoci byla neúčinná, přicházela pomalu a na špatných místech. Začali se množit případy, kdy nějaký vlk lovec vzal spravedlnost do vlastních čelistí a zakousnul nějakého krátkosrstého. To ostatní vlci lovci odsoudili, protože nechtěli prolévat krev vlků z vlastní smečky. Podobné případy se však množily a hodně vlků lovců začínalo projevovat nesympatie ke krátkosrstým a nebyli ochotni pro ně lovem obstarávat potravu. Konflikty se stupňovaly. Někteří krátkosrstí, kteří slyšeli, že daleko za mořem je smečka zaslíbená, se vidali na dlouhou cestu tuto smečku hledat. V této smečce prý každý vlk krátkosrsté vroucně miloval a lovil pro ně tolik kořisti, kolik jí krátkosrstí byli schopni spořádat. Avšak nevím, zda tuto smečku zaslíbenou našli, protože většina krátkosrstých se vrátila a požadovala, aby jim vlci lovci nalovili tolik zvěře jako by smečku nikdy neopustili. V této chvíli nastal ve smečce povyk, vlci lovci začli být neklidní a cenit tesáky, schylovalo se k masakru. Naštěstí se stařešinové ve své vrcholné moudrosti usnesli, že určí toho nejsilnějšího vlka a ten bude chránit všechny krátkosrsté před ústrky a nespravedlností ze strany vlků lovců. Tohoto protektora nazvali Kacabanem.
