"Zaplať a bude ti odpuštěno neplatí"

Lidé by se měli v dětství naučit jíst, pít, kakat, čurat a .....odpouštět. Je to totiž podobně úlevná činnost, jako ty čtyři základní a prvně jmenované.

"K tomu, aby ji šla navštívit, hledala odvahu několik let. Měla pocit, že toho snad nikdy nebude schopná. Při představě, že by za ní měla jít, se jí dělalo mdlo.

Čas je však hojivý vánek, který bolest pofouká...

Myšlenky a vzpomínky na ni ji přicházely na mysl stále častěji, v poslední době nebylo dne, aby si na ni nevzpomněla. Možná i proto se k návštěvě náhle a neplánovaně rozhodla.

Na hřbitově už nebyla k večeru ani noha, jen pár brigádníků nakládalo spadané listí do plechového kontejneru. Jejich hovor a smích trochu rušil ponurou atmosféru toho místa. Silný vítr škodolibě roznášel listí zpět na okolní hroby a zhášel přitom rozsvícené svíčky. Ve větvích vysokých stromů hučela meluzína a cestu zasypávaly drobné úlomky větviček a zaschlých plodů.

Nevěděla pořádně, kde její hrob hledat, chodila hřbitovem křížem krážem a prohlížela si hroby obtěžkané věnci, květinami a svíčkami, které donesli žijící příbuzní a známí těch, kteří jsou zde pochováni, při nedávných Dušičkách. Některé hroby již výzdobou připomínaly blížící se vánoce, to aby se zabily dvě mouchy jednou ranou. Stejně tam přijdou znovu nejdříve na velikonoce.

Četla si nápisy na hrobech, roky narození, pohlížela do tváří úplně cizích lidí a přemýšlela, komu na hrob položí věneček, který koupila pro ni. Obávala se totiž, že  v tom množství hrobů ten její nikdy neobjeví. Poznávací znamení - černý kovový kříž - měla celá řada hrobů. Byl to asi výrobek místního kováře.

Už to chtěla vzdát, když si všimla malého nenápadného hrobu nedaleko hřbitovní zdi. Hrob byl zasypaný tlejícím listím možná již z loňského podzimu. Zcela jistě k němu vzpomínat nikdo nechodí. Na náhrobku spatřila její jméno. 

Mnohokrát si představovala tuto situaci, i když nevěřila, že to jednou dokáže. Tak tady tě pochovali! Najednou byla plná nepřehledných citů a pocitů. Nechtěla přece plakat, chtěla jen navštívit hrob té, která jí tolik ublížila. Nebo snad - se kterou si tolik ublížily? Vlastně už nevěděla, jak to všechno doopravdy bylo, tušila, že už to dnes není vůbec důležité. Co je vlastně dnes důležité?

Rychle očistila hrob, opřela skromný věneček ze smrkových větviček k jejímu jménu a  snažila se zapálit donesenou svíčku. Vítr plamínek opakovaně zhášel, jakoby chtěl sfouknout tu nepatrnou jiskřičku vztahu, který kdysi dávno skončil tak nešťastně.

Dívala se do toho malého plamínku, který znamená věčný život, a ani se dnes jako dříve předtím nesnažila zaplašit vzpomínky, které již překvapivě nebyly nepříjemné...

Byla vděčná, že dostala tuto šanci - odpustit...

Ta druhá tu šanci propásla... Je pozdě... Škoda...

Neváhejte... odpouštějte i vy vašim viníkům..."