Sorry, pane premiére

Velikonoce si užívám jen v nejbližším rodinném kruhu. Dodržuji platná pravidla. Nosím roušku a dodržuji rozestupy. Zkrátka, chovám se odpovědně, protože pandemie není reality schow, kterou můžeme vypnout, když nás přestane bavit.

Chtěla bych na úvod zdůraznit, že toto není politický článek.

Chtěla bych také předeslat, že nebezpečí, které přináší nový koronavirus, který se ubytoval v našich krajích a zatím nás nechce opustit, beru velmi vážně. A to nejen pro to, že už nepatřím mezi juniory, kteří nemoc, tímto virem způsobenou, snášejí zásadně lépe. Nezlehčuji situaci a vyhýbám se lidem, kteří na ochranu sebe i ostatních kašlou. Věřím odborníkům, kteří "snad" o problematice virových nákaz něco vědí.

Netrávím ale dny tím, že bych soustavně sledovala nejnovější zprávy k vývoji událostí, ať už v televizi nebo po internetu. Zakázala jsem si to, protože to ničilo mou psychiku a odmítla jsem trápit se tím, co mohu ovlivnit jen zcela minimálně. Zakázala jsem si sledovat křivku, která stoupá s počtem mrtvých, zakázala jsem si nad nimi plakat.

Je čtvrtek, 9. dubna, zelený čtvrtek, začínají velikonoce roku 2020, je krátce po osmé hodině večerní. Chci si poslechnout pana Babiše a jeho proslov k obyvatelům naší země krátce před zahájením velikončních svátků, tak usedám k televizi.  Napnutá ramena přitažená k hlavě, schoulená do sebe, zírám na obrazovku.

Projev začíná, malé dítě by řeklo: "Bubák". Po několika minutách projevu, kdy jsem na obrazovce sledovala možná ne úplně vhodný záběr z blízka na pana premiéra v povinné roušce přes obličej, jehož oči byly zabodnuté stále do jednoho bodu, se ve mně cosi uvolnilo.

Ramena klesla. Bránila jsem se tomu, chápala jsem vážnost situace a nechtěla jsem tomu podlehnout, ale marně. Když pan premiér zahuhňal: "Nechoďte po městě nebo vesnici na koledu. Žádné hloučky nikde, u výdejních okének, na návsích nebo na náměstích. Žádné kolující panáky. Vyvarujte se i koledy u babičky", rozesmála jsem se na plné kolo, jak už mnoho dnů ne. A smála jsem a smála a nemohla se ubránit. Omlouvám se.

Vzpomněla jsem si, jak kdysi Miroslav Horníček ve svých Hovorech H mluvil o smíchu a jeho zákeřnosti. Přepadne vás i v okamžiku, kdy se to jaksi moc nehodí. Vyprávěl příhodu o  ženě, která se z plného svého smutku rozesmála na pohřbu svého manžela, když přijímala kondolence.

Ten smích, který je tak typickým projevem člověčenství, nás ale zachrání. Právě on nám pomůže uvolnit stres a smutek, který v sobě máme. On nám pomůže přežít i dobu po koronaviru, která taky nebude právě nejveselejší. Smát se je zatím dovoleno, tak se smějme, jak to jen půjde!

Omlouvám se tímto panu Babišovi i jeho obdivovatelům, že jsem znevážila jeho projev smíchem. Nebylo to naštěstí na veřejnosti, (veřejnost byla zakázána), ale i tak mám potřebu se vám z této skutečnosti vyzpovídat. Hezké svátky!