Škoda, že už se dnes"nerukuje", vždyť na vojně byla taková legrace.

Možná už dneska mladíci ani nevědí, co znamená výraz "narukovat". Možná jim ani jejich tatíci nevyprávěli, jaké to dřív na vojně bylo. Televize NOVA zařadila na minulý a tento týden reprízy dvou filmů s vojenskou tématikou: "Tankový prapor" a "Černí baroni". K televizím usedají diváci s představou dobré zábavy a relaxace, jak to v pátek večer má být. Pokud Ti dnešní mladíci znají prostředí vojny jen z těchto filmů, případně ještě z filmu "Dobrý voják Švejk", mohou se třeba cítit zrušením povinné vojenské služby poškozeni, ochuzeni. Vždyť na té vojně bývala  taková legrace, "chlastáníčko, šoustáníčko"...

Vyrůstala jsem v malém pohraničním městečku, ve kterém byla hlavně velká vojenská posádka Pohraniční stráže. Ta vojna mě obklopovala ze všech stran, dům, ve kterém jsem bydlela, sousedil s touto posádkou, z okna bytu i ze zahrady jsem měla celé dětství výhled do kasáren a byla jsem bedlivým pozorovatelem vojenského dění.  Mohla jsem podávat západnímu agresorovi informace v přímém přenosu, ale bohužel neprojevil zájem.

V tom domě, kde jsem bydlela,  se jednou za půl roku v suterénních prostorách konal takzvaný přijímač. Každým motoráčkem  přijížděly do městečka davy  asi devatenáctiletých mladíků, kteří dostali povolávací rozkaz. Přijížděli zarostlí, většinou trochu nebo více opilí, ale hlavně strašně nešťastní. Přijížděli často až z východního Slovenska, aby pomáhali ochránit naši západní hranici.  Pozorovávala jsem vchod do prostor přijímače a  viděla jsem hodně slz i projevů agresivity. Sledovala jsem z blízka tu proměnu, která se u nováčků  během několika málo hodin odehrála: převlékli se do modré teplákové soupravy, odeslali oblečení v balíku domů, a pak vstoupili do prostor, kam už jsem se já nikdy nepodívala. Ale šmírovala jsem za okny a viděla holení těch nešťastníků, kterým s každým pramenem vlasů odcházela odvaha i sebevědomí. Ven vycházeli bývalí "bítlsáci" ostříhaní do hola, aby nafasovali další vojenské potřeby a ubytovali se v ubikacích kasáren. S obrovským sešitem pak nastupovali na školení, aby jim byl náležitě vymyt mozek, v 6 ráno v chladu utíkali na rozcvičku, vysvlečeni do trenek, klepali se zimou, pan předcvičující samozřejmě oblečen. Pozorovala jsem jejich běhy na dlouhé vzdálenosti, které mnoho chlapců nebylo schopno uběhnout a docházeli do cíle naprosto vyčerpáni, aby druhý den běželi znovu, protože nesplnili předepsaný limit. Nekonečné nácviky pořadových směřovaly k přísaze, která ukončila velmi drsný měsíc života v kasárnách.  Bylo mi těch kluků strašně líto, bývali jen o pár let starší než já. Kolik smutku jsem tam viděla, došlo i k sebevraždám. 

Je dobře, že ten můj synek už na vojnu nemusel a že nás to trápení a lidské ponižování nepotkalo. Místo toho, aby se učil, jak na hranicích zabíjet lidi, mohl se učit něco smysluplného.

A taky je dobře, že na ministrstvu obrany zpívá Vlastička Parkanová a je z toho i ve vládě  veselo.

Ale  nevím, jestli je dobře, že na vojnu vzpomínáme jen prostřednictvím komedií z vojenského prostředí. Lidi by neměli na to špatné úplně zapomínat. Takové zapomínání je strašně nebezpečné...