Sekačky, řezačky, vrtačky, halekačky a další "..ačky"

"Také jste se o svátcích kochal, pane doktore? To je zahrádka ta naše zem, co?". Pan doktor Hrušínský z Vesničky mé střediskové měl velkou kliku, že nezažil hromadný nájezd Mountfieldů na náš venkov. To by asi koukal...

"Tráva neroste enem za vodů", ale roste letos všude a strašně rychle - prostě jako z vody. I větve rostou, křoví roste, živé ploty taky a zahrádky by se postupně změnily v pralesy, kdyby nebylo Mountfielda. Ten to vymyslel! Na všechno máme rámusící udělátko! A tak postupně likvidujeme tu biomasu, aby nám nepřerostla přes hlavu.

Je neděle ráno, státní svátek. Den, kdy mají lidi odpočívat, přemýšlet, nabírat síly. Není tomu tak. Nemůže tomu tak být. Když kohout nad vsí zakokrhá, startují sekačky, motorové pily, křovinořezy, rozbrušovačky i další to skvělé vybavení, které jsme si vytočili u Mountfielda. Když je na západní frontě chvilku klid, ozve se brzy východ jako odveta. Na severozápad od naší zahrádky zbíječka, na jihovýchod míchačka.

Pracovitý lid venkovský. Zvon ve věži kostelíku zve k modlitbám, je však přehlušen cirkulárkou. Jen pár vesničanek v krojích vchází do kostela, ostatní pilně "mountfíldují".

 V poledne už jsem vytočená já. Takový krásný klídek by tady mohl být...

Se setměním hluky ustávají, je čas skončit, je potřeba pro změnu vytočit nějaké to pivo v hospodě. Hrdliččin zve ku lásce hlas a říká: "Jak by bylo na světě krásně, kdyby nebylo Mountfielda". Konečně přišel i černý kocour, aby se přimazlil. Celý den byl zalezlý v kolně, kde měl pocit bezpečí před tím rámusem.

Po půlnoci už ticho vyruší jen rozdovádění spoluobčané, když do kroku z hospody zanotují: " Zelení hájové, bejvaly jste moje, bejvaly jste mýho srdce potěšení. Ale teď už dlouhý čas, neslyšel jsem ptáčka hlas, na obloze se ukázala smutný čas..." . Hlaholí s nimi i Béda Trávníček...

Tak snad budou zítra po ránu všichni na mol tvrdě spát a ten druhý státní svátek nezačne zas dur koncertem od Mountfielda...